V říši divů

Tak jo. 

Filozofičtější, cenzurovanější, myšlenkově náročnější, hustější, inteligentnější, neinfantilní článek s mnohem větší dávkou nadhledu si můžete přečíst u něj. Ten, co mě dostal na tři dny na povel...* Andělský právník. 

Vy víte, že já to tak neumím. Za to vám poskytnu méně cenzury, více detailů a spoustu milionů, butterflies a vzdychání.

---

Text!*

V pátek ráno budík a rostoucí stresy. Návštěva Jednoty a tisíc otázek od největší drbny ve Valmezu. Pročnejsemveškole otázky nakonec byly zamluveny, díky mé genialitě. Sice na úkor otázek Kdyvlastněmaturuješ, ale tak výjimečně to stálo za to.

Doma tak akorát, abych viděla první zájemce o dům. Asi byli v pohodě, ale já jsem zaujatá. Vzala jsem psy a zmizela pryč, na tohle nemám. Hodně špatná nálada a asi hodina na lavičce na hřišti. Ale přešlo to. Mamka mě hodila na vlak, já si koupila jízdenku a naprosto v pohodě, bez nervů a komplikací jsem během chvilky dojela do hlavního města. Hahaha.

No, možná jsem byla malinko nervózní. Možná jsem během hodiny napsala tak sto zoufalých smsek a mmsek, možná jsem vážně fotila tu paní v růžových botách, co seděla naproti. Taky mě asi znepokojovala ta paní, co se chlubila, že byla předsedkyní pionýrské organizace a její tatínek byl nějaký vysoce postavený náměstek. A pak ty dvě dámy, co se dvě hodiny v kuse bavily o tom, jak horké je to kafe v kelímku (take it easy!). Vše bylo zachráněno, když jsem půl hodinu před Prahou našla sluchátka, smích. A vše bylo ztraceno během pěti minut, kdy jsem musela stát naprosto opuštěně a ztraceně SAMA na hlavním nádraží, dívat se, jak se dav lidí rozchází a nikde nikdo. Dokonce ani slečna s foťákem. A bohužel ani žádní právníci z UK. 

Ale díky za těch pět minut, protože jsem je pak mohla celý víkend používat jako spolehlivou obranu, když jsem neměla žádné další argumenty. :D 

No a tak nějak začaly tři dny nekončícího úžasu. Byla jsem nadšená opravdu vším. Každý člověk, budova, pes, strom, auto, jezdící schody, metro, tramvaje, autobusy, Vltava, Billa, schody, dveře, okno, letadla... Prostě cokoliv sebevíc obyčejného ve mě vyvolávalo pocit "uaaa, Praaahaaa". A nedokážu si představit, že by mě to někdy přešlo, že by mi někdy tohle všechno připadalo jako samozřejmost. Miluju PRAHU.

Nakonec jsem tedy byla vyzvednuta a přesunuta do velkého, skvělého, klučičího (:D) bytu s nejlepším oknem na světě a nekonečnými schody (ještě, že nemám přehnané sklony často fňukat, žejo :D). 

Největší překvapení dne- vážně máme lístky na majáles. Né že bych tomu předtím nevěřila... :D.

Takže jedem tramvají (jee!) a jdem s davem. Miluju Stromovku. Víc než milion lidí. Stojíme v řade u vstupu, než je nám oznámeno, že nejdřív musíme vystát řadu na náramky. Docela sranda :D. Ale dostali jsme krásné zelené náramky, přestože nám lístky neodtrhl pán předem, ale až u stánku :D. Takže znova řada na vstup. Rychle dopitá voda z Jednoty (:D), mě neošahali, Anděla ano, a jsme tam. 

Pak několik hodin ležení v trávě, čekání na srážku letadel, Klárka pivo nepije, brouk, kterého jsem vážně nezabila (myslím), neustále čekání, že mi někdo šlápne na hlavu. Včasná připomínka, abych napsala smsku třídní. Ale tak, jsem rebel, ne? :D A k tomu UDG a Xindl. UDG fajn, písničky mi zněly v hlavě ještě celou sobotu. Xindl zklamání. Špatný zvuk a vůbec, protože vím, jak vtipná umí být a jak to umí rozjet, tohle bylo slabé. Ale zazpívala jsem si! Na MIGy 21 se cpeme blíž a to byla paráda. Macháček je bůh. Macháček v košili... :)

Mizíme z davu, teď někdy myslím první propletené ruce (? potřebuju si pamatovat  detaily), toužíme po zelených polštářcích strany Zelených a vidíme Vltavu, jůů. Na jídlo do McD. A pak dokonalé jídlo u televize, jeho ukradený cheeseburger s tatarkou, ztrácím body kvůli Futuramě a Sipmpsonů, ty hranolky tam možná leží do teď (jídlo se nevyhazuje... :D), užívám si pocit, že se tam můžu jen tak válet a držet se ho za ruku.

Na devět jedem zpátky na Kryštofy. Teď teprve vidím opravdové miliony lidí. Ale procpali jsme se tam a Kryštofi začali. Můj třetí kryštofí koncert a asi nejdokonalejší. Težko říct, jestli za to ale mohli Kryštofi :). Zpívám všechny písničky, dokonce i skáčeme, jupí! A jinak vnímám hlavně jeho jištění zezadu a jeho ruce a snad poprvé v životě mě sexy Krajčo na pódiu nezajímá. Dostáváme zásah pivem.

Pak zase cesta skrz dav. Chceme vzdát fixu, ale nakonec zůstáváme na pár písniček úplně vzadu. Krása. Vychutnávám si tu chvilku, že vím, že mi stačí se otočit. Odhozená žvýkačka a... stačilo se otočit :). Nevím, co v tu chvíli hrálo za písničku, a chci to vědět, vrr!!!

A pak už odcházíme. Stromovka. Romanticky vypadající stromy (a méně romanticky vypadající pán u nich). Pak ten chudák, co tam celý den prodával sýry a mně ho fakt bylo líto. A lavička. Mmmm.

Tramvají zpátky (domů... :D). Moje vlasy mezi jeho prsty, ubodaný chlap, sprcha, tendence opít mě, nádherný večer, usínám rychle (přestala jsem odpovídat :D).

Báječné probuzení o čtvrt na jedenáct? :D Snídaně u Knight Ridera a prostě smích. Bezkonkurenční. Snaha učit se. Tádydá. Hurá do centra! :) Počasí na objednávku. Pocit, že už se nikdy nechci pustit. Vrtulník nad Prahou, mobilní mše uprostřed Staromáku :D, "a tady chodím do školy" efekt, lavička (... :D). Demonstrace antifašistů přímo za námi. Vzrušující, připadám si jako ve filmu a mám dokonalé video. Tisíc policejních aut. Prostě wow, to není jen v televizi! Valdštejnská zahrada a umírající člověk, oživující záchranáři... Zvláštní vyděšenost všech přihlížejících lidí. A strach z toho, co si Praha ještě pro nás nachystala. Romantika u rybiček a ti pávi taky stáli za to, jo.

Oběd u McDonalda! Vytrvalé hledání lavičky a pak maximální obědová romantika na Karlově mostě. Týjo, takový luxus! Sedíme, cpeme se a turisté proudí kolem. Nečekaně jsem nadšená. Kdyžatak se budeme bavit italsky. A je snadné na mě udělat ooobrovskýýý dojem. Stačí vysvětlit zahraničnímu turistovi, kde je tu McD in English a já jsem neuvěřitelně hrdá, že tam můžu sedět vedle něj a držet se ho za ruku.

A na Petřín! Spousta lidí. Naše skvělé místo. Nevím jak dlouho tam ležíme v trávě. Prvního května. Poprvé v životě neuschnu. Nádheraaaaaaa. Romantika dostává nový rozměr. Záchvaty infantilnosti :D. Nojo, čipčipčipčip a dejl! A kačerov jak hurikááán! A to měli za trest ti lidi, co si lehli tak blízko :D. Ale stejně jsem jim pak zadupala kolem hlav, ať si to uvědomí :D. Představa toho, co všechno tam vyvádíme a kolik lidí je všude kolem a srovnání s Valmezem :D. Chacha :D. Proč jsi válel sudy? A já nejsem agresivní. :D

Tramvají a metrem domů. Anděl kuchař, luxusní špagety, já jsem prase :D. Samolepky z pedro žvýkaček všude. Proč ne na notebooku? :D Ultrarychlá akce! On naštvanej, já spokojená, mmm! :D :) Devatenáctiletá.

A večer do kina. Mmm! Kouzlo jeho osobnosti (:D ) a ani jsme nepotřebovali dokazovat, že jsem fakt student. Butler je borec a bylo to fajn a bavila jsem se. Plus atmosféra. A naše ruce (droga!). Venku lehce prší. Pocit, že šťastněji se cítit neumím. Není-mi-zima pokus :D. Noční Praha. Kolik lidí se otočí, když se líbáme na jezdících schodech? Jo, všichni nám závidí. Cítím se skvěle, ani nemusíš mít napsáno na tričku "jsem z právnické fakulty UK".

Noc, ráno, ráno. Cenzura, cenzura, cenzura, směju se, no a co :D. 

A tryskozpůsob sbalení se a jedem na nádraží. Už. Poslední vůně metra, poslední jezdící schody, poslední lavičky. Jeho úžas na hlavním nádraží. Konečně si připadám v přesile :D. Ne, na lístku vážně nepíšou, ze kterého nástupiště ten vlak pojede :D. Nekonečné loučení, důchodci, co chtějí nastupovat a vystupovat v nevhodných situacích. A fakt jsem odjela.

Až do Kolína jsem v transu. Sedím s jízdenkou v ruce a nepřítomně se dívám z okna. Nevnímám nic, než ten pocit... já nevím, prázdna? Zarazilo mě to. Novinka. A místo toho, aby to ustupovalo, tak to rostlo a mě se nechtělo to zvládat a nechápala jsem a závislost uvnitř mě nevěděla, proč mě najednou nikdo nedrží za ruku a nehraje si s mými prsty. pak si ke mě přisedla průvodčí. Vytahuju sluchátka, abych si nemusela povídat a probírám se z té vnitřní tmy. Dokonce se najím. V Kolíně si ke do kupéčka sedá divná paní. Smrdí po cigaretách, čte Blesk a když otevře batoh, má v něm asi deset krabiček cigaret. Je mi z ní špatně. A k ní přibude ještě nějaký pár. No dopr*ele. Dokonce se něco i naučím, podle plánu. A pak už se lidé míchají, vystupujou, přistupujou... Nevnímám. V Moravské Třebové hodně slabá chvilka. Ve sluchátcích začalo hrát tohle. Jsem citlivka. A fakt bulím. Musela jsem být pro ty spolucestující docela atrakce... A do toho smska. Snad to budu mit taky tak... Hm. Trvalo mi, než jsem to (se) zvládla. 

V pět jsem doma, na nádraží mě vyzvedává taťka. Zvědavý a já nesdílná. Usmívám se!

A vlastně to byl všechno asi jen nějaký sen. I když něco takového bych si ani já nevysnila... Neuvěřitelným způsobem okouzlená.

Větroň, já vím. Vím, vím, vím. ;)

A ano, seš zlej Anděl. A prase a úchyl a antiromantik! :D Strááášněěě zlej, vrr :D. Haha.

Tři dny měl všechny moje butterflies někdo na povel. Někdo.

Proces sebedestrukce zahájen.

Nikdy před tím asi nepoznané pocity... Děkuju, děkuju, děkuju.*

Asi mi to za to stálo. Vím, že nemusím chodit na nudle s každým a přesvědčovat se, že nemůžu hledat ideály. Protože to, o čem sním, existuje. Chodí, dýchá, směje se, líbá. Jsem ráda, že to vím. Nebudu posunovat svoje hranice. Nemusím. Nechci. Vůbec nechci.

Ano, je to složité. 327 kilometrů je prostě... na hovno.

A fakt to skončilo remízou :).

Když zavřu oči, tak cítim TU vůni. A tvůj obličej těsně vedle mého.

Tohle není fér. Nehraju.

A nesnažím se poslouchat Kryštofy.

Osudy lidí v jednom paneláku. Sofistikovanost. Osudy dvou lidí z opačných konců republiky? Moje soukromá krize.

Proč se nezastavil čas.

Ne, já to jinak neumím. 

Děkuju! Anděli!

(budu to muset smazat...)

musímeseučit

A už několik hodin modrá kytka. Protože zelená by to zhoršila.

Ale asi ne, nečekala bych, že to zvládnu líp. Takže jo. Bude to fajn a zůstane to dobrý. -doufám-

Morf nepřijel :D. (zdravím! :D)

Tak jo, no! Slečnějeasismutno...

Killinka*

A ještě! Mám totálně odrovnaný spodní ret a skrz vrchní se mi prodírají rovnátka :D. Absolutně KO. Au, au, AU! :)

Měla jsem ukrást to tričko. Neusnu bez něj. A dokonce jsem si s tou myšlenkou chvilku hrála... :D.

Doufám, že se bude klukům líbit pedro samolepka na TV ovladači, tralá! :)

-život není o počtu nádechů, ale o chvílích, které dech berou-

Chci vystoupit na Invalidovně. Hned teď.