Poslední zvonění 4.C

Ležím v posteli s mamčiným notebookem, mám mokré vlasy,klepu se  zimou a čekám, až se uprostřed pokoje zjeví nějaký sexy osobní asistent, který by se o mě postaral. Přinesl mi čaj, třeba. Mám za sebou poslední zvonění a uvnitř citovou explozi. A právě teď přijatou smsku. :)

---

Neuvěřitelně moc se mi chce spát, ale potřebuju si zapsat to nejpodstatnější a nejaktuálnější a nejčerstvější, protože se bojím, že to ze mě vyprchá, že to zmizí a zůstane nějaké velké prázdno. Stejně tomu dávám tak půl hodiny, než zavřu oči a čau. :D

Když mi v 5:30 zazvonil budík, neregistrovala jsem ho. Peřina přes hlavu a ignor. Pak mi došlo, že se mě to týká a mozek začal vytvářet souvislosti a já si vzpomněla, že musím vstát a jít naposled zvonit. Jenže pak jsem zase uslyšela déšť za oknem, takže vnitřní boj. Ale? Vstávám.

Do školy mě naštěstí zaveze taťka, takže nemusím v dešti, nepříliš oblečená, s batohem a 2 igelitkama pěšky. Naposled v životě otvírám dveře čipem. Asi to ale ani po 4 letech moc neovládám, protože se dovnitř dostat nemůžu. Nakonec mi ale přichází otevřít někdo z vedlejší třídy- už v kostýmu, takže nepoznávám, o koho jde. Skoro neslyšně teda poděkuju, propluju kolem něj a zmizím v šatnách. Tam se postupně scházíme všichni. Převlíkáme se, řveme po sobě, smějem se, skáčeme si do řeči, fotíme, pískáme, děláme rachot a je nám fajn. Nebo mě v tu chvíli bylo, hrozně moc. S nimi. Skříňky jsou moc malé, máme moc věcí, začíná to všude páchnout octem a levnými parfémy, do boje jdou první rtěnky a fixy. Ještě s Kačkou oběhneme pár tříd, abych viděla, kde tak asi jsou zásuvky. Kvůli pozdějšímu programu. :) A pak už velký fight. Čtvrťáci Proti všem. Vytváříme obří bariéru ve vestibulu školy. Ulička hrůzy, hektolitry smradu, nikdo neunikne bez poznámky na obličeji a témeř nikdo nepronikne, aniž by nepřispěl aspoň korunu. Užíváme si to. Je  zima, všichni jsou mokří a většinou protivní. Před školou se postupně tvoří fronta... Musí si zaplatit vstup, chudáci. xD Připadáme si jako polobozi. Většinou zůstáváme u srdíček a 4.C, ale když se někdo brání, schytá abstrakci. Nebo když potřebuju rozepsat fixy. xD Baví mě sledovat ty namalované, dokonalé slečny. Ničíme vrstvy makeupu během několika sekund. :D Sborově zdravíme usmívajícího se ředitele. Mám pocit, že z nás má radost. Z udržování tradice, z kolektivu? Počkáme i na pár pozdních příchodů, aby jim to nebylo líto. A pak se vrháme do tříd.

Hluk, kterého jsme na chodbách schopni, je kouzelný. Řveme, ječíme, vyjeme, boucháme do dveří, do toho píšťalky, buben... A všechno se to rozléhá po celé škole. V závěru už jsem měla pocit, že asi vyplivnu hlasivky. MAZEC! Beztrestné ječení uprostřed hodiny a naplno. Chci ještě! :D Pocit, že můžeme všechno.

V jednotlivých třídách je program jasný. Před dveřmi ještě znásobíme hlučnost, pak na ně zabušíme a uklidníme se. Do třídy vcházím já a Kačka. V prvních několika třídách jsem mělaještě buben,  ale pak jsem zjistila, že to nelze všechno unst, takže bubnování se ujímá Karlos. Výsledkem je, že byla ztracena jedna palička. :D Kačka si vybírá místo, zek terého se jí bude dobře válet na kytaru a já zapojuju do zásuvky repráky a mobil. Začíná hrát tahle písnička:

Poté pomalu a v tichosti (:D) vchází zbytek lidí. Plujeme třídou, vybíráme peníze. Bohužel přes veškerou snahu děláme takový hluk, že písnička nejde slyšet, takže se nedaří vytvářet tu dojemnou atmosféru. :D Asi po minutě se všichni scházíme u tabule a Kačka začne hrát. A zpíváme.

SONG POSLEDNÍHO ZVONĚNÍ

Olympic: Dej mi víc své lásky

Měli jsme fakt spoustu nápadů -aú

jak s klidem házet školu za hlavu -aú

teď nám ale teče do bot

z každého je trochu robot

pomůže už jenom patolog.

        

V prváku jsme nic neřešili - aú

lyžák jsme si všichni užili - aú

obědy jsou pro nás tabu

než si vystojíme řadu

maturantům jsme jen pro srandu.

Ref:    Hej Mášo, nevím nic

          hej Vráťo, dej mi víc,

          hej Fildo, dej mi víc, mně stačí za 16

          vždyť nechci skoro nic

          vždyť nechci skoro nic

          vždyť já tady chci jenom odmaturovat!

Druhák sranda- Jašek, fyzika - aú

zemák Kotrč- nic nám neříká- aú

s Lochness logaritmujeme

s Heňou volejbal hrajeme        

Bažantům se hnusně smějeme.

Když Máša vystřídala Danišku - aú

museli jsme dát po kalíšku- aú

vychrlila školní řády

začla léta krutovlády

turisťák nám zlepšil nálady - aú.

Ref:    Hej Mášo, nevím nic

          hej Duffy, dej mi víc,

          hej Daniš, dej mi víc, mně stačí za 16

          vždyť nechci skoro nic

          vždyť nechci skoro nic

          vždyť já tady chci jenom odmaturovat - aú.

Čtvrťák začal celkem nevinně - aú

do Prahy jedeme povinně - aú

vyfasujem text. přílohy

utíkáme od přírody

užívat si městské pohody.

Snídaně, procházka, divadlo - aú

co by vás tak ještě napadlo - aú

chlastáme tam jako diví

stejně se vracíme živí

alkohol nám játra ničí

památky ty máme v... (ticho, transparent s nápisem *píííp*)

a už s náma vláček fičí zpět.

Zbytek roku byl fakt o hubu- aú

všude vidíme jen maturu- aú

vymetené mozky máme

nic si z toho neděláme

do toho ty SCIO testy

sbohem, gymple, jdi mi z cesty!

(poslední větu dohrává jen kytara)

Ref:      Hej Mášo, nevím nic

            hej Lochness, dej mi víc,

            hej Koty, dej mi víc, mně stačí za 16

            vždyť nechci skoro nic

            vždyť nechci skoro nic

            vždyť já tady chci jenom odmaturovat - aú.

            Tak teda děkujem

            vážně vám děkujem

            že jste ty čtyři roky s námi válčili

            snad vás to trápilo

            nás to však bavilo

            být tu ale další roky by nás zabilo- AÚÚÚ!

Písnička docela  bodovala, myslím. V každé třídě se smáli, profesoři taky... Třídy, které neznají naši třídní Mášu, přišly asi o některé souvislosti, ale celkově to bylo docela supr.

A když jsme dozpívali, vybrali jsme jednoho, dva nebo tři zástupce ze třídy dopředu k tabuli, udělali z nich obludy (asi nejvíc mě bavilo stříkat studentovi sprej za krk tak dlouho, dokud mu nezačaly kapky toho smradu stékat pod tričko, to bylo nejvíc! :D :D :D), zřídilijim obličeje  i vlasy, pak jsme vybrali peníze, vytvořili dokonalou pachovou stopu a šli zase dál. Mezitím jsme pořád řvali a ječeli a tak. Zvířata. :)

Během prvních tří hodin jsme tedy obešli všechny třídy. Přestávky jme trávili v jídelně žebráním o pití, shromažďováním peněz a umíráním. :)

Nejlepší byla 2. A (akorát mě na maximum štve, že jsem zapomněla upozornit, ať vyberou NKS dopředu... trubka jsem! :D), 3. B ("Vidíš tu blondýnku v první řadě? Tak ta má dneska osmnáct, takže je ti to jasné,ok?" :D ), 3. C (a naše skandování "Alča! Alča! Alča!" a její dojetí... chybí nám, Američanka :) ) a pak ta třída, co nám u písničky začala spontánně tleskat do rytmu. To nás sice absolutně rozhodilo, ale byl to skvělý pocit. Takový hvězdný. :D

A o velké přestávce jsme šli do sborovny, rozloučit se s profesory. Nejdříve byla na řadě 6. E. Myslím, že písničku jsme měli o hodně lepší. :D A tak. Navíc ve sborovně jsme byli hodní, takže byla slyšet i písnička na začátku, což bylo supr (!:D), pak jsme rozjelitu naši, všichni včetně ředitele se bavili a vůbec to bylo hrozně parádní. Paní profesorky dostaly každá modrou růži a všem se líbilo nachystané občerstvení, ze kterého měli asi největší radost. A prý nás chválili a byli nadšení, takže? Cajk? Mission completed?

Pak do tříd. Uklidit, dostat vysvědčení (tyjo, nemám žádnou trojku! kdybych to tušila,snažím se o vyznamenání! :D ). Poslechnout si, kdo má za co pochvalu. Naposled si  sednout na svoje místo.A odevzdat čip. A depresivní řeči naši třídní. ("Kdo se na to učení ještě ani nepodíval, tak nemá šanci vše zvládnout o svaťáku!" a "Veřte, že jsou mezi vámi takoví smmolaři, kteří když se nepodívají a jednu otázku, tak si ji vytáhnou!")

Následovalo vyklízení skříněk, což bylo asi nejhorší. Sundávání nálepek, rozvrhu... Vlna nostalgie. ("Pamatuješ, jak jsem si ten rozvrh v září koupily?")

Mimochodem, jsem rebel jako prase, nedala jsem omluvenky za středu a čtvrtek. :D Ale mám je napsané! Jen jsem zapomněla! :D Takže teď mám do konce života ve svém svědomí sedm neomluvených hodin. :D

A náš poslední oběd na gymplu. Původně jsem ho měla odhlášený, ale protože jsme odevzdali čipy, kuchařky nám obědy daly bez odpípnutí, takže jsme si ho mohli dát všichni a byl dobrý, aha! :) Původní plán "Dáme si gyros a sedneme sis ním na náměstí." nešel uskutečnit kvůli dešti. A tohle jsme si aspoň užili, udělali si obědové fotky a tak. Naposled.

A mizíme do města!

Následující hodiny byly šílené. Zima tak velká, že nemůžu hýbat prsty a mám pocit, že po těch kočičích hlavách snad ťapu bosky. Prší, prší a prší. Chvilku hrajeme pod podloubím na kytaru a zpíváme, ale je fakt kosa. Lidé jsou otrávení. Nechce se jim zastavovat a hledat peněženku, když v jedné ruce nesou deštník a v druhé tašku. Stejně jsme ale docela neodbytní a vzhledem k počasí vybíráme hodně, myslím. Smějeme se, blbneme. Požíráme koláčky a buchty, co máme jako lákadla na lidi. Fňukáme, stěžujeme si... Ale zase- ten pocit kolektivu! A jeden z našich posledních zážitků.

(Mimochodem, celou dobu jsme stáli před Schleckerem a já fakt nevlezla dovnitř. :P)

"Dobrý den, přispějete nám na maturitní večírek? Jsme z gymnázia! JSME ELITA!"

"Dobrý den, přispějete nám na maturitní večírek?"

-"Ať vám dají rodiče."'

"Kolik máte dětí?!"

"Dorý den, prosím..."

-"Já nemám dobré, dám vám, až půjdu zpátky."

"Počkáme si na vás!"

-před Albertem, paní vychází z obchodu s nákupem-

"Dobrý den, přispějete nám na maturák?"
-"Já.. nemám peněženku."

"A v Albertu dávají na sekyru, že."

A je konec. KONEC. Příští poslední zvonění už je vaše. Bez nás.

Jakkoliv jsem se nostalgii vyhýbala, neměla jsem na ni časa byla od ní rozptylována, tak teď mi smutno je. Chci zabít ten pocit, že už nikdy nebudu vymýšlet omluvenky. Nikdy už mě nebude NKS vyzvedávat a nepůjdeme spolu školy. Nikdy si o velké přestávce nepůjdu koupit svačinu. A kafe. A polomáčené. Nikdy si nebudu volit obědy, vzdychat u jídelníčku, zechucene se dívat na jídlo na talíři. Nikdy si nebudu stěžovat na mokré příbory. A že už není pití. Nikdy nebudu fňuikat, že nechci do tělocviku. Nikdy nebudu hledat třídu, kde máme být. Nebudu zdravit profesory na chodbách. A nebudu se zvýšeným adrenalinem v krvi pospíchat po tajném schodišti. Nebudu školníkovi utíkat v botách a nebudu stesovat, že potkám ředitele, když jdu po zvonění. Nebudu stát nekonečné fronty na záchody. Nebudu sedět na okně a těšit se domů. Nebudu nadávat, když se v kopírce zasekne papír. Nebudu stokrát denně opakovat, jak nesnáším ty schody. Nebudu se stresovat, že budu zkoušená z dějáku a že nemám úkoldo frániny. Nebudu chodit o Vánocích v santaclausovské čepici nebo se sobíma parohama a řvát Méééry Chrismas na chodbách. Nebudu chodit po škole s transparentem sněží. Nebudu se smát Jeldovi. nebudu s napětím čekat u změn v rozvrhu, jestli nám něco odpadá. Nebudu předbíhat na obědech. Nebudu vduchu vraždit všechny líbající se páry. A nebudu do nich občasschválně vrážet. Nebudu s NKS o velkých přestávkách drbat v jídelně. Nebudu se zastavovat s Jenn  uprostřed davu a vzájemně se utěšovat, kdo je na tom hůř. Nebudu se usmívat na Kamm. Nebudu o volných chodinách chodit na nudle a na zmrzku a koumat tabla. Nebudeme si dávat o vánocích lízátka místo zbytečných dárků. Nebudeme v pr*eli z písemek z bioly a nebudeme vulgární, když budeme mluvit o třídní. Nebudeme plánovat školní akce a výlety. Nebudeme se těšit na jolku a bažanťák. Nebudeme zjišťovat na konci týdne, že máme službu. Nebudeme se smát školním rozhlasům. Už nebudeme 4. C, nahradí nás jiní.

Je konec. Už to nejsme my,jedem dál a každý sám za sebe. Zkusit zase zapadnout někam jinam. Najít si své další místo. Tady jsme dohráli. Game is over? Vhoďte další mince.

Přes všechny hádky, problémy a krize to byly ty nejkrásnější čtyři roky mého dosavadního života. Bezkonkurenčně. Všechno špatné zmizelo a zůstaly jen nejbáječnější a nejvtipnější vzpomínky a pocit, že to bylo nějak moc rychlé. Dala bych si ještě rok nebo dva.

"Já bych bral ještě tak rok...  a teď už bych se učil!" :D

Bylo to krásné. Děkuju, čtvrtá cé! Ať si všichni říkají, co chtějí, byli jsme skvělý kolektiv a patřili jsme k sobě. Uměli jsme se podržet, když bylo nejhůř... A že párkrát vážně bylo. :)

Užili jsme si to. Naplno. Do dna. A se vším všudy.

A teď? Popojedem...

Potkáme se v pondělí, na slavnostním zahájení maturit. Pak ještě ve čtvrtek na (snad) slavnostním zakončení. A pak už jenom možná, někdy, někde, s někým?

Mám vás ráda.

Pojďme si užít svaťák. :)

Děkuju, děkuju, DĚKUJU za vás!

Klárka

Mělo to být i s videem a fotkami, ale počítač řekl ne. Takže fotky  budou, až odmaturuju. To znamená v září. ;)

A jinak, maturuju ve čtvrtek, 27. května, dopoledne. Na řadu jdu jako první. Tudududum.