Maturita. Děkuju. Nikdy víc.

Tak jak to tedy bylo?

-je to nechutně dlouhé, tak si to čtěte třeba na pokračování xD-

---

Maturovat ve čtvrtek je za trest. Ze všech úhlů pohledu a zpětně to tak vidím dvojnásob. Ti pondělní vám sice chvilku závidí tři dny navíc, ale neopodstatněně. Čtvrtek je opravdu ta nejhorší možná varianta.

A právě čtvrtek byl příčinou mého docela pohodového svaťáku. Ten pocit, že máte pořád spoustu času, totiž dělá fakt hodně. Takže to bylo pořád nějaké toulání po městě a sledování povodní dole u řeky, NKS sleep akce u nás a usnutí až za svítání, qip a hokej a qip a hokej a qip a hokej a qip a qip a qip... :D A najednou sakra, nestíhám, vůbec! Tuším, že asi o víkendu jsem najela na nepravidelné střídání hysterie, zoufalství, protivnosti, podrážděnosti, naštvanosti, nervozity a ufňukanosti. Takže to se mnou bylo supr, doma na mě nikdo radši ani nemluvil a i tak jsem se pohádala úplně se všemi včetně psů... Byla jsem desně milá. Na několik milionů facek asi tak. Takže děkuju všem, co se se mnou po tom všem ještě baví. Hlavně doma, NKS a Tomovi.

Nejhorší stav přišel ve středu. Právě kvůli středy bych už maturovat v životě nechtěla. Hned ráno jsem dostala pár extra pozitivních smsek od spolužačky, co maturovala se mnou a ze stejných předmětů, takže jsem veškerou optimistickou energii poslala za ní a sama jsem se zhroutila. xD

Ne, ráno ještě ne. Ráno se mi začaly třást ruce a organismus se odmítal učit. Občas první bolesti břicha a celkově hrozná roztěkanost. Soustředění v záporných hodnotách. Všechny myšlenky směřovaly k potítku, ke komisi. K představě, že neodmaturuju. Jediné, co žaludek zvládl, byl ženšenový čaj na povzbuzení fyzické i psychické kondice, jídlo téměř vůbec. A já jsem si inteligentně nechala naposlední den opakování celé filozofie do ZSV a celé literatury.

Ten nejhorší stav ale přišel až kolem desáté večer. Ruce se mi třepaly jako kdyby mi bylo minimálně osmdesát (a mimochodem- ruce se uklidnily asi až dva nebo tři dny po matuře, hnus). Ležela jsem v posteli v klubíčku, kolem sebe sešity z literatury (nedošla jsem ani do půlky a už jsem nemohla, což bylo odstartování toho všeho..), drtila jsem plyšáky a tupě zírala na zvonící telefon. Opakovala se tři stádia- nejdříve jsem se začala celá třást a přestávala jsem se chvílemi nadechovat. Potom přišly křeče v břiše a šílené zoufalství a bolest tak nějak zevnitř. A pak následoval záchvat pláče. A tyhle tři fáze se opakovaly do půl třetí ráno, kdy jsem konečně usnula. Nikdy už tohle nechci zažít. Nikdy mi nebylo hůř. V hlavě mi neustále naskakovaly ty otázky, které jsem vůbec neuměla a viděla jsem, jak si je vytahuju a hroutím se před komisí.

Ještě mi nevěříte, že jsem šílený nervák? :)

Měla jsem vstávat v šest, ale probudila jsem se už něco po páté, takže jsem časvyužila a zopakovala si něco ze ZSV. Pak už jsem se šla umýt, namalovat, učesat a oblíknout společensky. Jak jsem začínala stále více vnímat, bylo mi hůř. Mixér v žaludku a pocit, že už budu vážně zvracet. Kolem sedmé jsem prohlásila, že tam nejdu, že je to zbytečné.

Sedm deset přišla NKS a mamka nás obě odvezla do školy. Dostala jsem big shocka, lízátko a Twix. A zelené orbitky. :)

Byla jsem tam z naší čtyřčlenné maturitní skupiny první. Musela jsem vést krátkouo konverzaci s naší třídní a opět jsem se přesvědčila, jak odporná je. To, jak se snažila být milá... Z mé i její strany přetvářka jako prase. Postupně dorazily i holky, začínali jsme to hrotit. Podařilo se mi vystresovat všechny kolem. :D NKS pak musela jít se svou třídou na film do kina, takže obejmutí a už jsem tam sama.

V sedm čtyřicetpět se otevřely dveře třídy 4. A, vyšla třídní a řekla, ať jdu. Popadla jsem plyšového kraba a zapadla dovnitř. A bylo to.

První na seznamu bylo ZSV. Psychologie je úplně v pohodě. K právu taky vždycky něco řeknu. I tu filozofii okecám a kdyžtak vím nějaká díla z češtiny. Takže potřebuju jen jediné- nevytáhnout si ekonomii. Ekonomie je hnus prvního stupně, nerozumím tomu, nemám k tomu co říct, ani si tam nic nevymyslím. Eko se nedá. A když už, tak aspoň ať si vytáhnu tu první- definice a historie. Druhou mikroekonomii proboha ne, ty křivky nabídky a poptávky, definice trhu, to ne! A makroeknomii už vůbec. HDP, inflace, magický čtyřúhelník, hospodářský proces. NE!!!

Ve třídě ještě není nikdo, jen profesor na ZSV, přísedící a třídní, která má připravené talismany. Prase nebo slon? Sáhnu na prase.

Tahám mikroekonomii. Prase byla chyba.

No, tak super. Patnáct minut na potítku bylo nekonečných. Už nevím, co si ještě napsat, když o tom nic nevím! Kreslím křivky, rovnovážnou cenu... Zenrvózňuje mě, že tam nemám k dispozici  propisku a musím všechno psát tužkou. Jsem zoufalá. Nevím, co jim budu vykládat. Už chci pryč. Třídní odchází zavolat dalšího a já se přesouvám na zkoušení.

A bylo to docela fajn. Začala jsem sama, chaoticky jsem definovala,co to mikroekonomie vůbec je (a rychle jsem pokračovala dál, ať nepřemýšlí nad tím, jakou blbost jsem řekla :D) a vrhla se na svoje oblíbené křivky.. :D. Více méně mě nechali, když jsem věděla, o čem mluvím, případně se na něco zeptali. Netahali ze mě podrobnosti a nemělli hnusné otázky, ptali se jasně a tak, abych věděla, co odpovědět. Na konci už to trochu drhlo, ale držela jsem se a oni napovídali... Celkově to byl docela klidný dialog. Konečný pocit: minimálně čtyři, ale snad i za tři.

Tak. Rychle informovat NKS a Prahu a vytáhnout sešity z češtiny a ještě něco dostat do hlavy. (Největší blbost. Tahala jsem tam s sebou všechny materiály do všech předmětů a stejně už to bylo zbytečné. Jenom težké jako kráva. :D) Mezitím přišly na řadu další tři slečny a já tam šla zas.

Na řadě je tedy čeština. Před losováním otázek sahám na slona a vytahuju Vývoj prózy a poezie pro děti a mládež. No... potěš. Na potítku se ale docela rozjíždím a ke zkoušení jdu docela klidná, i s krabem. Definuju pohádky, začnu Němcovou a Erbenem, bratři Grimmové, Oscar Wilde a Andersen. Potom Čapci. Pejsek a kočička, Dášeňka. Ondřej Sekora a ferda Mravenec, Václav Čtvrtek a Rumcajs. Jaroslav Foglar, Eduard Bass, Karel Poláček. Jack London a Volání divočiny, Karel May a Vinetou. Daniel Defoe a Robinson. Jsem klidná. Vím, vím. Vím i odpovědi na otázky. Dostávám se i k současnosti. Harry Potter a Stmívání, to je moje doména. Přidávám vlastní názory. Debatujeme o Stmívání, češtinářce se nelíbilo, já ho obhajuju (chyba?). Bavíme se o dnešních dětech. Proč nečtou Vinetoua, ale Pottera. Mám pocit, že k tomu mám hodně co říct. Ryba ve vodě. :) Nakonec ještě rychle zmínka o básnících pro děti (přečtu básničky z ukázky, řeknu rozdíly- jedna je výchovná, druhá zábavná, řeknu dva autory- jsou napsaní u ukázek, takže klid). Poděkujeme si a já odcházím.

Hodně dobrý pocit. Dvojka, ale mohla by to být i jednička... Navíc mám jedničku ze slohovky (která se asi líbila místopředsedkyni matikářce- nebo se aspoň smála, takže třeba, třeba! Jo, takhle by to šlo.

Otvírám angličtinu, ale mám pocit, že to nejhorší mám za sebou a teď už to půjde. Kolem stále chodí chemikář. Takže nepřestávám dělat psí oči. :D Ještě poslat smsky těm dvěma a nakonec píšu i mamce, i když jsem jí původně chtěla napsat až bude po všem. A už tam zase musím.

Krab v ruce. Tentokrát kašlu na talismany naší třídní. Losuju a? Je to New York. SAKRA.

Hodně, hodně špatné. Na potítku nemůžu skoro nic vymyslet. Nemůžu ho ani najít na mapě Spojených států. Nakonec ho najdu, ale washington už ne. Já a zeměpis. Vyčtu něco z mapy. Obyvatelstvo. Hm. Názvy dvou slavných mrakodrapů a řeky, na kterých leží. Pak je tam socha svobody. A víc u nevím. Přečtu si článek a rychle udělámcvičení true-false. A jde se bojovat. Doslova.

Začátek je tragický. Vykládám, proč jsem nešťastná z té otázky. Že nerada mluvím o městech, kde jsem nikdy nebyla. xD A to je asi poslední souvislá věta. Nevím, na jakých ostrovech se město rozkládá. trvdím, že je slavný kvůli teroristickým útokům. xD Přesouváme se k Washingtonu. vůbec nevím, kde na mapě je, profesorka mi ho nenápadně ukáže. xD Hmm. Nemám tušení, kdo sídlí v Pentagonu. Vzpomenu si aspoň na Potomac river. Nevím, čeho se chytit. tak ještě Los Angels. Oskaři. Vypadávají mi slovíčka, chci utéct. Nemám tušení, čím se proslavilo Chicago. Říkám, že Nemocnice Chicago Hope je můj oblíbený seriál, což už je velká krize a profesorka vypadá ještě zoufaleji než já. xD Nějaké Rowing twenties nebo co? Sixties? Už nevím. Mlžím něco o revoluci. Jejich "I don't knowwhat you mean..." mě zabíjí. Konečně sedostáváme k článku. Snažím se říct alespoň tady něco víc než jen true, false. A pak už KONEC.

Odcházím úplně hotová.

Pocity: jestli mi to dají, tak za čtyři. Ale nevěřím tomu.

Příšerná nálada. Ale uklidňuju se. Angličtinářka mě má přece ráda, nikdy jsem neměla horší známku než dvojku, nemůžou mě přece vyhodit. Už tam zase mám NKS, jsem ráda. Takže jen jedna smska. Koukám na chemii. Potřebuju si vytáhnout nějakou otázku, kde je hodně rovnic. rovnice umím, na ty to utáhnu. V rovnicích to všechno logicky vidím. Zabiju čas oxidačními čísly, vyčíslováním. Rovnice jsou moje. Hlavně nic teoretického, nic s historií, prosím! Profesor už je v obleku. Ve dveřích ho prosím, ať mi dá alespoň tu čtyřku. Usměje se. Losuju opět bez talismanu, jen s krabem. A? Periodická soustava prvků. Doprdele. Hroutím se na potítku. Stokrát zopakuju, že tohle nebude dobrý. K tomu si ještě losuju nějaký příklad. A už mě v tom nechhává samotnou. Nevím nic. Ani z historie, ani teoreticky.Nachystám si asi  jednu větu. Nevím. Zkouším ten příklad. Vůbec. Nekonečných patnáct minut a dramatický přesun ke zkoušení...

MILUJU našeho chemikáře. Ptá se. Jednoduše, jasně. Na věci, co vím. Začínám se chytat. Začínám se i sama lehce rozjíždět. Vede mě tou otázkou za ruku a já jsem najednou úplně klidná. Dělám konfigurace, dostávám se do toho. Oboustranná radost? Jeho obyčejné, přesné, srozumitelné a docela jednoduché otázky mě táhnou otázkou odpředu. Já vím. Posledních třicet sekund mluvím o seminární práci a konec. Mám to za sebou.

Odcházím, docela úleva, asi mám odmaturováno! Konečně hlad a žízeň, takže jdeme vyžírat občerstvení, kterého je mimochodem dost málo. Přichází chemikář, využívám toho, asi tak milionkrát mu poděkuju. Říkal, že to bylo fajn, že mi to šlo. Probíráme to. Čím dál silnější pocit, že je to nejlepší člověk na světě. Dokonce se neudržím a komunikuju s ním stylem "Týýýjo, já jsem myslela.." což všechny hrozně pobaví. xD

Nikomu nepíšu, dokud nebudu vědět výsledky, což pár lidí trochu znervózní. Sto nepřijatých hovorů od mamky, například. :D Protahujou to, ale něco po dvanácté už nás volají do naší maturitní místnosti, aby nám řekli výsledek. Těsně před tím, než nás zavolají, za mnou ješě přichází angličtinářka. Gratuluje mi a říká, že z její strany to bude dobré, ať se nebojím. ASI MÁM MATURU!!!

Nastupujeme před komisi. Netrpělivost.

Chvalitebný, chvalitebný, chvalitebný, chvalitebný.

Za osm, ty vole!!!

MÁM MATURITU! JÁ! MÁM! MATURITU!!!

Euforie. Ještě nám všichni pogratulují a my už padáme ze třídy. Máme to všechny čtyři. Holky brečí radostí. To já teda ne, ale šťastná jsem pořádně. A nejskvělejší pocit je, že to můžu sdílet s NKS okamžitě. Nádhera. A taky Kačka a Wendy! Děkuju, že jste přišly! Volám mamce. Pak taťkovi. A babiččce. Ostatním posílám smsky. Pomalu přichází odpolední a poslední maturující skupinka, ale my s NKS mizíme domů. Venku konečně volám Tomovi. A nakonec nejdeme domů, ale nejdřív do sklípku pro víno. Doma mamka i ségra, dáváme si oběd, jsem v euforii, nemůžu se uklidnit. Nemůžu ani pořádně jíst. Mamka musí do práce, takže s NKS jedeme i s ní zpátky do města. Vyměňuju sukni, svetr a košili za milionkrát pohodlnější a kratší šaty. Kupujeme alkohol na večerní oslavy a její školní výlet a jdeme spolu ještě do školy, podporovat poslední skupinu a sežrat všechno jídlo. :D

Je to skvělé. Všechno, všechno. Rostoucí euforie? :)

Domaturuje poslední skupina a všichni slavnostně nastupujeme do auly školy, kde nás čeká slavnostní ukončení.

Jen jedna podstatná vada na celém tom našem dni. Nechci k tomu nic říct, jen se omluvit. Strašně, strašně moc se omluvit, protože mám za co, slečno MOJE. Protože když si vyšla z té třídy, tak jsem měla být u tebe, chytit tě a nepustit, chovat se rozumně, dospěle a být tam pro tebe. Snažit se něco říct nebo nic neříkat, jen být. Jenže místo toho? Sesypu se z toho sama? Ale doslova? Sesunu se na zem podél stěny a bulím jak úplná kráva? Jako kdybych měla nárok? V tu chvíli jsem měla udělat cokoliv jiného, ale ne řvát! Tím jsme ti sotva pomohla! Nesnáším se za to. Jak jsem malá. Nedospělá. Hloupá. Promiň, prosím.

Máme tě rádi, jsi naše a vždycky budeš. Ať se stane cokoliv. Zní to otřepaně a obyčejně, ale neumím to vyjádřit jinak. Doufám, že to cítíš. Zvládni to...*

Ještě jsme měli krátkou schůzku s třídní. Krátká přestřelka. Nikdy mě nepřestane štvát, jak není na naší straně. A jak je jedovatá.

A pak už tedy zakončení.

Bylo to krásné. Začala hrát fanfára, všichni se postavili a nastoupil profesorský sbor. Všichni jsme zůstali stát. Poté nastoupil školní pěvecký sbor a zazpíval čekou hymnu. Trojhlasně? Asi? Nevím, každopádně jsem stála s otevřenou pusou. Mrazení v zádech a husí kůže. Atmosféra!!!

Několik proslovů. Předsedkyně komise, zástupce rodičů, ředitel, Mirek a Radek z vedlejší třídy. Všechny byly dokonalé (Mirkův nejlepší, opravdu! Už když jsem si ho četla, tak mě dostal. A jsem ráda, že sis ho vybojoval, i když Trčkins zase byla očividně úplně proti. Všichni se smáli... A tak, nejlepší bod večera. Pošleš mi ho, žejo?;) ) a ze všech jsem si něco vzala. Třeba u ředitele jsem čekala, že to bude nutný trapas, jen každoroční povinnost, ale docela hodně mě oslovil a vyjádřil to, co jsem cítila a co jsem chtěla cítit.

Ony všechny ty řeči typu "přátelství na celý život", "základy, na kterých můžete stavět" a "pilíře pro úspěšný život" zní děsně klišovatě a je to patos jako Brno s Prahou dohromady, ale když tam jste, a jste součástí toho a týká se vás to, tak je to všechno neuvěřitelně reálné, přesné. Je to uvnitř vás, pomalu se to dostává ven a vytváří to velkou bublinu kolem všech těch lidí, co k tomu patří. Takže zase dojetí z toho, že nikdy neuvidím školníka a podobně... Byla to opravdu nádhera a mě mrzelo, že naši nemohli přijít. (Kdybych jim to třeba neřekla ve středu večer, že. xD)

Dostali jsme absolventské diplomy, všichni nám zatleskali, všichni profesoři nám pogratulovali. Rozdali jsme květiny. Znovu přišel sbor a zazpíval latinskou studentskou hymnu. To bylo taky skvělé, hlavně, jak se přidali i profesoři. Hlavně matikářka, češtinářka a zástupce byli skvělí.

A tak to skončilo a bylo po maturitě. Doopravdy to bylo za náma.

No a teď by se čekalo, že půjdeme domů, zarámujeme si absolventské listy, umyjeme si zuby a půjdeme spát, protože jsme slušní a už vážně dospělí lidé, absolventi nejstaršího gymnázia na Moravě s vyučovacím jazykem českým.

Realita byla trošku jiná. Šli jsme do hospody, dala jsem si dvě dvanáctky, během hodiny jsem byla jak hovado, v neustálých záchvatech smíchu a neschopná dostat se z bodu A do bodu B. Jsem idiot. xD Jenže Klárka pivo nepije, chápete? :D Tohle bylo... doslova moc. Servírka byla hrozně nepříjemná. Chtěli jsme pohár a bylo nám řečeno, že nejsme v cukrárně. Takže? Pokaždé, když přišla, jsme po ní vyžadovali rakvičky se šlehačkou. :D S Karlosem jsme to měli fakt sehrané. xD A jinak bohužel nevím, o čem jsme se bavili, jenom vím, jak jsem se neustále smála. Rozdávala plusy a mínusy za to, jestli si kluk umí nebo neumí uvázat kravatu. A všichni byli úžasní. 

Stydím se.

Venku zase začalo pršet. Volal mi taťka, ale nebyla jsme ve stavu schopného komunikace (nevíc táta byl na třídním srazu, takže pochybuju, že na tom byl líp než já a stejně mi chtěl pogratulovat k matuře; vzhledem k tomu, že jsem mu přece volala hned po ní, tak to o něčem vypovídá :D). Domů mě hodila nejlepší spolužačka na světě a těch pár metrů jsem asi došla s tím, že jsem jako deštník použila ten absolventský diplom, protože asi tak nějak teď vypadá. Nesnáším se. 

Myslím, že jsem nikdy nepřišla domů opilá. Tedy už mockrát, ale ne tak, že by to naši poznali nebo zjistili. Mamka se mi dost smála.

Jenže to nebyl konec. Pak přišla NKS a ještě s bratrem jsme ve třech vypili půl litr zelené, s NKS ve dvou jsme daly dva litry vína a ty dvě prasata měly ještě panáka slivovice (tu Klárka nepije za žádných okolností :D).

Takže nemůžu říct, že bych ten úspěch nezapila. NKS odcházela domů kolem půl třetí? Ještě, že to má asi 20 metrů. xD

Už v posteli mi bylo zle, ale "z toho se vyspím".

Ne.

Horší ráno jsem snad dlouho nezažila. Nebo vůbec nezažila. Každý pohyb byl špatně. Budík byl moc nahlas. Koupelna byla daleko. Potřebovala jsme vypít aspoň dva litry vody. Bratrovi jsem napsala omluvenku, ale s NKS jsme do školy musely. Moucha-sluneční brýle a jdem.

Naše poslední a nejvtipnější cesta všech dob. Zastávky snad každých sto metrů a zbožný pohled na půllitrovku vody. Nikdy jsem si nevšimla, že je ta škola TAK daleko. Byly jsme kouzelné, určitě.

Já jsem si šla jenom pro vysvědčení, ale ona musela fungovat celý den!

No a mě se vůbec všichni nesmáli, když jsem vešla do třídy, že. :D Ale dobře mi tak. Jsem na facku.

Museli jsme ještě uklidit maturitní třídu a odnést židle z auly. Tedy oni museli, já jsem nemohla. :D Pak posledních pár minut s třídní. Její typické blbé kecy, naše povzdechy, její chaos, naše ignorace.. :D Nakonec jsem ale i já dostala chybějící razítko na vysvědčení, šli jsme do vestibulu, tam jsme se podepsali mezi absolventy a? Konec? Cože, tak rychle? Počkat? Jak? Vždyť... Já nechci!

Neodpustila jsem si melancholický výkřik "Sbohem gymple!" mezi dveřmi a byly jsme venku.

(Jenže z nejhoršího jsme uvnitř.)

Tak jsme s Terezkou šly a bylo nám z toho divně. Domů se nám nechtělo a Terka měla hlad, takže gyros. Docela mi to vonělo, tak si říkám, že buď to žaludek zabije nebo mu to pomůže. A asi to pomohlo. Seděly jsme na lavičce, cítily se letně, bylo krásně a nám začaly nejdelší prázdniny života (vždycky jsem to chtěla říct :D). 

A pak naše poslední cesta do DM (Esplosiiiivo!:D) a cesta domů. Každá sáček Pico Balla bombonů v ruce...  Na křižovatce jsme se objaly a pak šla každá jiným směrem. Po 4 letech v jedné lavici.

Odehčit to? Ty bombony byly špatně, žaludek protestoval. Cesta domů zase nekonečná a doma čekala babička, co si chtěla hrozně povídat. Smrt. :)

žádný vytoužený spánek se nekonal a já zmizela k volbám a až do desíti večer seděla v komisi. Doufám, že jste všichni volili, občané! :)

Večer se šlo tančit, ale já jsem na to fakt neměla. A navíc svou čtvrtou cé uvidím na maturitním večírku 18. června, ještě! :) Takže jsem to vyměnila za romantickou procházku s NKS a hafanama a pár smsek. :P

KONEC

Killinková

Maturantka? :D :D

Prý asi minutu po tom, co mi řekli, že to MÁM. :)

Na facku. xD Ale šťastná!!!

Tak jo. 

Až vám někdo řekne, že je maturita fraška, tak mu dejte přes hubu za mě. Protože to je největší kec. Není to fraška. Je  to hnus, jsou to nervy a moře práce. A všechno to odporné a vydřené úsilí zmizí během půl dne... Pocit prázdna, tak trochu.

Už bych si to nezopakovala. Nikdy.

A nechápu dvojku z češtiny, štve mě to. Za osm, hm. Aspoň jednu jedničku kdybych měla! Zas takový šedý průměr... :)

Já vím. MÁM MATURITU! Vrrrrau. A červen, vole!**

Z hlavy to mizí rychle...