Tisíckrát obehrané téma...*

Taky máte takový pocit, že už jsem strašně dlouho neřešila biologii, moji třídní, medicínu a vysoké školy?

Hned to napravíme, žádný problém.

A je to horší, než to kdy vůbec bylo.

Zase jednou se plazím po dně. Milé, opravdu, opravdu!

---

Tak... Kde začneme. Všichni víme, že několik mých přihlášek směřovalo na lékařské fakulty. Bohužel né každá univerzita akceptuje pouze elektronické formy přihlášek, a tak jsem potřebovala od třídní profesorky, aby mi dala razítko pod známky na přihlášku na univerzitu Palackého v Olomouci.

Přihláška se skládá ze dvou papírů. Chtěla jsem se vyhnout problémům a narážkám na to, že jdu na medinu bez jejího semináře, takže jsem jí dala k potvrzení jen jeden papír. Byl na něm seznam známek za 3 a půl roku studia na gymplu, moje jméno a rodné číslo. Opravdu nevím, co bych tam mohla zfalšovat. Přesto si z tohoto důvodu třídní vynutila i ten první papír, na kterém je mimo třeba adresu a telefonní číslo napsaný i obor, na který přihlášku podávám. Fajn. Potvrdit to potřebuju, tak jsem jí dala ty papíry oba.

Čekala jsem, že to nepřejde jen tak, že si prostě rýpne, že mě shodí. Byla jsem na to docela i připravená. Takže když mi druhý den vrátila potvrzenou přihlášku a neřekla ani slovo, divila jsem se. Ale hodně se mi ulevilo.

Tohle všechno se stalo před 14 dny.

...

Včera mě potkala na chodbě, když jsme s holkama čekaly na tělák. Prošla kolem, pak se zastavila a jen tak mimochodem se zeptala, jak si představuju, že udělám přijímačky na medicínu, když nemám biologický seminář.

"Já jsem byla úplně na vyvrácení, když jsem tam viděla napsané lékařská fakulta!!!!"

Že neví, kde ty informace získám a jakou mám o těch přijímačkách představu, ale že to nemám šanci zvládnout.

Fajn. Držela jsem hubu, dívala jsem se do zdi a doufala jsem, že rychle odejde. A odešla. S tím nechutným jedovatým úsměvem. Ale odešla. Můj tep asi tak 300, totálně jsem nechápala a v jedné větě jsem asi tak 10x řekla slovo pi*a. A samozřejmě jsem z toho byla lehce v pr*eli. Říkám lehce, protože jsem netušila, co mě čeká druhý den.

...

Už večer jsem měla divnou náladu. bylo mi smutno a pořád jsem myslela na to, co mi řekla a doufala jsem, že ráno nebude. Trošku jsem tušila, že by se k tomu mohla vrátit v hodině biologie, ale pak jsem si řekla, že mi snad už všechno, co měla na srdci, vpálila, že se po mě hezky svezla, udělala ze mě krávu, co nemá šanci udělat přijímačky, a že už to více řešit nebude. Nebude mít tu nutkavou potřebu.

No, samozřejmě ji měla.

Začala zvolna. Nedonesli jsme nástěnné biologické obrazy a jedny jsme nechali celý týden ve třídě, kde jsme měli poslední biolu, tak se trošku navnadila.

Pak chvilku probírala. Asi tak deset minut. A NAJEDNOU si na něco vzpomněla. Asi si mě všimla.

"Ještě dvě téma, kvůli kterým odbočím od biologie..."

Tak. Ale ještě v tu chvíli mi vůbec nedošlo, že se to bude týkat mě. A to mi dojít mělo a už v tu chvíli jsem měla odejít ze třídy.

No, každopádně nejdříve deset minut řešila, jak jsme hrozná třída. Neodpustila si svoje oblíbené "ještě jsem nezažila takovou třídu,..." a začala oblébené téma absence & prospěch. Co na tom, že lidé, kterých se to týkalo, nebyli ve třídě vůbec přítomni? A zajímá nás to, o kom ona si mylsí, že neodmaturuje? Nezajímá. Ať promlouvá do duše jim, jich se to týká, jejich problém to je. Proč tím obtěžuje zbytek třídy? No nic. To byla jen předehra. Pak přešla k tématu měsíce.

"Zajímalo by mě, kolik vás je ještě takových ve třídě, kteří dělají přijímačky z biologie a nemají seminář? Jako tady KLÁRA, která jde DOKONCE na lékařskou fakultu?!!"

Fajn. Po téhle větě jsem vzdychla, kysele se usmála, zavrtěla hlavou a začala propalovat zeď pohledem.

Jenže po téhle úvodní větě přišel dvacetiminutový monolog. Monolog o tom, že bez jejího semináře nemám šanci udělat přijímací zkoušky, nemám šanci se tam dostat, 2/3 informací nebudu vědět, blablabla. Prostě nestačilo, že se po mě prošla včera a víceméně mezi čtyřma očima, ona měla AKUTNÍ potřebu totálně mě ponížit před celou třídou. Udělala ze mě idiota, který ty přijímačky rozhodně neudělá. Jsem tak naivní, že si myslím, že bez semináře můžu uspět! Jakékoliv přijímačky z biologie bez biologického semináře neuděláte, natož ty na lékařskou fakultu! TO JE PŘECE TAK JASNÉ.

"Když Klára odešla loni ze semináře, protože se asi zalekla náročnosti učiva, myslela jsem, že se rozhodla poohlídnout o lehčích oborech s jiným zaměřením."

Mimochodem, bylo moc příjemné, jak o mě mluvila, jako bych tam nebyla. Ona to totiž nesdělovala mě, ona sdělovala třídě, co Klára udělala.

20 minut v kuse. Nonstop. Šlapala po mě, zadupala mě do země, udělala ze mě naprostou nulu, co nic nedokáže.

Nejdřív jsem se chtěla přihlásit, že odcházím na záchod. Nemohla by nic udělat. Jenže pak už to nešlo. Začala jsem samozřejmě bulet (znáte mě... nejsem silná osobnost, ale hlavně špatně snáším konflikty s jakýmikoliv autoritami, vím to o sobě, jsem hrozná citlivka, ale jsme taková; navíc, když mám pocit, že je to nefér). Nejdřív jsem jen cítila, jak už mě v očích pálí řasenka, pak jsem začala vidět rozmazaně a pak mi začaly téct po tvářích slzy, ale to jsem to ještě zvládala. Ještě jsem byla schopná normálně dýchat a kdyby toho teď nechala, za minutu bych byla úplně v pohodě a zvládla bych to. Jenže to byl teprve začátek a ona pokračovala. A těch slz bylo čím dál víc, za chvilku to se mnou začalo cukat, začala jsem dýchat rychleji a začala jsem mít tendence vzlykat (to jsem díkybohu!!!docela udržela).

A víte co? Přestože jsem tam přímo před ní naprosto veřejně řvala, nepřestala, neskončila, nedržela hubu. Mě samotné vlastně vůbec za celou hodinu do očí neřekla ani slovo. Dál se do mě navážela, přestože jsem bulela a cítila jsem, jak mi začíná opuchat obličej. Seděla jsem tam, před ní, brečela jsem a ona přidávala další a další skvělé argumenty a dám mi vpalovala do obličeje, jak jsem naivní, neschopná, bez šance.

Měla jsem milion argumentů, které bych na ní v tu chvíli nejradši zařvala, ale to už jsem byla ve stádiu, kdy jsem nemohla mluvit. Takže jsem byla nas*aná na ni i na sebe, že řvu.

Jenže já tomu prostě nerozumím. Co ona z toho má? Co jí je po tom, kam se hlásím?! I kdybych chtěla studovat ugrofinské jazyky v kombinace s jadernou fyzikou, co jí je po tom?!? Ona se mnou nemá totálně nic společného. Vůbec nic. Já mám jenom tu smůlu, že je moje třídní. Musím jí ukazovat omluvenky, dávám přihlášky k podpisu a ona mi musí dát vysvědčení. A to je všechno. Nic víc se mnou nemá společného, všechno ostatní jí může být ÚPLNĚ jedno. Tak proč sakra není? Proč řeší věci, o kterých nic neví a ani vědět nemusí?

Navíc celý můj svět na medicíně nestojí!!! Mám dalších sto přihlášek na jiné obory. Jestli se nedostanu na medicínu, tak půjdu jinam. NO A CO?! A to vadí? Když se na tu medinu nedostanu, tak mám automaticky zničený život? V jejích očích?

Ona, ona, která má vystudovaný pajdák a na škole by dávno nebyla, kdyby nebyla manželka ředitele. Ona, která je stará, zakomplexovaná, škaredá skorodůchodkyně. Ona, kterou NIKDO nemá rád. Ona mi bude ničit život.

Víte, ona je největší boss. Bůh, kterému se všichni musíme klanět. Má přehled, všechno ví a bez ní nejsme nic. A bez jejího ubohého biologického semináře skončíme na pracáku nebo v oranžových vestách. Bez jejího požehnání nás nic jiného nečeká. Ona má vše ve svých rukou.

Nikdy jsem ji neměla ráda. Občas jsem dokonce řekla, že ji nenávidím. Ale tohle, co k ní cítím po tom všem, to už není nenávist. To je nějaký vyšší level a samotnou mě děsí, jak hrozného citu jsem schopna.

Víte, možná to vypadá, že věci moc řeším. A možná jo. Ale nevím, jestli si umíte představit, jak jsem se tam dneska cítila. Ponížená, pošlapaná, shozená, úplně, úplně malinká.

Ale jsem neskutečně moc šťastná, že celá třída stojí za mnou, že na ní mají stejný názor, že si nemyslí, že jsem já ta špatná. Jsou na mojí straně a bez toho pocitu bych dnešek asi vůbec nepřežila. Jsou úžasní. Všichni.

A přestože se ONA snažila shodit mě, tak vlastně shodila zároveň i sebe a poštvala si proti sobě úplně všechny, i ty, kteří ji ještě měli aspoň trochu rádi. Celý den se dneska neřešilo nic jiného, než ONA a sprcha argumentů na její hlavu a naopak povzbudivé věty na mou adresu, to bylo to, co mě dneska udrželo na nohou.

Hned po NKSce a Terce, které se mnou celou velkou přestávku proseděly v šatnách, dívaly se, jak bulím a uklidňovaly mě. Těm dvěma děkuju úplně nejvíc.

Takže. Tenhle článek je hodně emotivní a možná bude brzy smazán. Ale už zase mám za sebou tři hodiny na cvičáku, takže jsem od dopoledne hodně vychladla.

Nejlepší bylo její postěžování si, že máme v biole stále půlroční zpoždění, ale že to není její chyba. Jistě, že není! Po prvíku nás dostala s asi 2měsíčním zpožděním, to už se jí povedlo docela hezky protáhnout a že se nezmenšuje? Čemu se diví, když řeší moje přihlášky na vysokou školu?

A to ani neví, že jsem si medinu poslala i na Karlovku. Nevím, co by dělala. Donutila by mě na ty přijímačky nejít asi.

A to by bylo asi tak všechno. Nejsem v pohodě, slovo "dojeb" konečně nabylo plnohodnotného významu. Dneska jsem byla hodně pod dnem. A není to v pořádku.

To její "Nechápu, jak si Klára a všichni ostatní představujou, že ty přijímačky zvládnou. Je jich asi víc, ale u té Kláry to vím jistě, když jsem to na té přihlášce viděla, lékařská fakulta, no mě to opravdu není jasné..." mi bude znít v uších dlouho.

Kdybych propadala, byla problémový žák, měla milion neomluvených hodin a trojku z chování, tak nic neříkám. Ale já to nejsem. Já jsem měla vyznamenání a absenci mám minimální.

Proboha jaké ona má právo dělat ze mě neschopnou nulu? Shazovat mě, ponižovat mě, ničit mi život, doslova? A teď to nemyslím, nějak namyšleně.

Čekala jsem, že si rýpne, ale nečekala jsem něco takového. A s jakým klidem ona tohle všechno dokáže. Bez emocí. Jen tak mimochodem.

/Absolutně se nedivím tomu, že se s ní prý ředitel rozvádí./

Jdu spát. Zítra se s ní opět uvidím, v biologii. Bojím se tam jít, opravdu. Ve čtvrťáku se bojím jít do nějakého předmětu. Je to... normální? Správné?

Dobrou noc. A díky, že jste si to poslechli.

Killinkovitá, pohřbená zaživa.

/ONA je naše třídní. Měla by nás podržet nebo ne? Měla by být na naší straně. Já nevím. Jsem moc malá./