Mám chuť na ***

Na meruňkovou koblihu, jahodové lízátko a čokoládovou zmrzlinu! :P

Dnešní den je krásný.

NKS byla ráno nádherně nadšená, třídní jsem nepotkala ani jednou, ve škole se nic nedělo, s Terezkou jsme měly žrací náladu o volné hodině, byla jsem milá na všechny lidi okolo, dostala jsem krásný email od Lenky a tak.

Mám se hezky.

Zítra je pátek.

Zbavte mě jen těch butterflies! :P

---

Nad čím přemýšlím, když v nudných hodinách upírám pohled z okna?

...

Toulala jsem se v parku mezi stromy a občas jsem automatickým pohybem hodila co nejdál před sebe starý tenisák, za kterým se s neutuchajícím nadšením pokaždé řítily dvě chlupaté koule. Ve starých džínách a vytahaném tričku, na kterých nešlo přehlédnout barevné skvrny- památka na nedávné malování pokoje, jsem nevzbuzovala velkou pozornost, zvlášť u starších lidí, které ven vylákalo krásné dubnové počasí. Přestože už bylo po sedmé večer, stále se příliš neochladilo. Zastrčila jsem si za ucho pramen blond vlasů, který se uvolnil s polorozpadlého culíku. Z jednoho sluchátka mi zněla příjemná klavírní melodie beze slov, druhé zůstalo ledabyle zamotané do vlasů a houpalo se kolem krku. Bylo mi krásně.

Zpět do reality mě vtáhl vibrující telefon. Nespěchala jsem, když jsem ho lovila z kapsy, málokdy telefony zvedám. Zaskočilo mě, když jsem na displeji uviděla blikat jeho jméno, čtvrtek nepatří mezi -naše- dny, každý čtvrtek bývá odpoledne v práci. Zvedla jsem to.

"Kde jsi?" neobtěžoval se s pozdravem.

- "Venku," přistoupila jsem okamžitě na jeho hru Mluvíme v holých větách, kterou očividně právě vymyslel.

"Přibliž mi to a stůj na místě. Jsem u tebe za 30 sekund," pokračoval. Snažila jsem se definovat tón v jeho hlase.

-"Uklidni se," odpověděla jsem a odmítla jsem brát na vědomí neodůvodněnou nálehavost: "Oba víme, že trvá minimálně osm minut, než dojedeš do města, a i tak musíš udělat aspoň deset dopravních přestupků..." pousmála jsem se nad vzpomínkou, kdy jsme z určitých důvodů nestíhali.

"Budu tam za pět," nedokázal skrýt pobavení. Věděla jsem, že se musel kousnout do rtu.

-"Mám s sebou psy. Tak přijeď k nám," souhlasila jsem tedy nepřímo, ikdyž mi bylo jasné, že souhlas v tuto chvíli pro něj nebyl vůbec důležitý. Začínala jsem být zvědavá.

"Dobře... Ale spěchej," řekl neochotně a potichu dodal: "Chci tě."

A zavěsil.

Zavrtěla jsem hlavou, ale zároveň jsem přivolal psy a zamířila domů. Docela rychle, to jsem musela uznat. Těšila jsem se na něho a dokonce mi na chvilku naskočila husí kůže při představě, co si zase vymyslel. Nemohla jsem necítit v telefonu ten jeho lehce pokřivený úsměv, který nahodí pokaždé, když má v plánu něco šíleného. Nebo zvráceného. Nebo obojí.

Sotva jsem přišla a otevřela dveře, uslyšela jsem za sebou zvuk motoru. Opravdu přijel hrozně rychle. Zašklebila jsem se na něj a pustila dovnitř psy. Doufala jsem, že se stihnu převléknout, než přijede...

Měl přesně ten úsměv, který jsem čekala. Zase nepozdravil, vystoupil z auta a ani za sebou nezavřel dveře, takže jsem pochopila, že asi někam pojedeme. Chtěla jsem mu navrhnout, jestli by chvilku nepočkal, ale dal mi jen pusu na tvář a táhnul mě do auta, takže na námitky nebyl čas. Zakřičela jsem do domu, že se vrátím asi za hodinu a on ignoroval můj tázavý pohled. Začínal mě štvát. Zabouchla jsem dveře a vytáhla klíče ze zámku a konečně se nechala posadit do stříbrného Forda.

Jel rychle, ale přesto neuvěřitelně opatrně a jistě a každý můj pokus o konverzaci zahrál do autu. Za chvilku mě to přestalo bavit. zesílila jsem rádio, nasadila jsem uražený a bojovný výraz a koukala se z okna. Asi ho to uspokojilo, protože se začal zase usmívat. Neochotně jsem uznala, že vypadá dokonale. Ví, která košile je moje nejoblíbenější.

Zastavili jsme před jejich domem a nijak mě to nepřekvapilo. I tak se mi ale ulevilo, že mě v tričku od barev netahá do společnosti, i po roce jsem stále neuměla odhadnout, čeho všeho je schopný. Otočil se ke mě, zrentgenoval mě pohledem a odepnul mi pás. Pak doslova vyskočil z auta, rychle ho obešel, otevřel moje dveře dříve, než jsem to stihla udělat sama, a vytáhl mě ven.

Znovu se usmál, když uviděl můj nechápavý výraz. Opřel mě zády o auto a odhrnul mi vlasy z obličeje. Byl tak blízko, že jsem začínala mít tendence přivírat oči a užívat si jen jeho vůni. A pak mě začal líbat. Tvrdě ale neuvěřitelně vášnivě, chtivě. Bylo až moc snadné naladit se na stejnou vlnu. Probouzel k životu všechny motýly v mém těle, i ty nejmenší, a dělal to tak dlouho, dokud se mi nezačala podlamovat kolena, když rukama zajel vysoko pod volné tričko.

Chytila jsem se ho kolem krku, takže pro něj nebylo těžké mě zvednout a odnést mě až do pokoje. Cestou na mě vychrlil asi tak milion slov, z čehož nejdůležitější bylo, že nikdo není doma. Vychutnávala jsem si pohled na jeho napnuté bicepsy a co nejrychleji rozepínala košili.

Opatrně mě položil na svou dokonalou obrovskou postel s kovovým rámem a dál pokračoval v líbání, zatímco mi rozepínal rifle. Pak se vrátil ke dveřím, aby je zavřel.

Využila jsem příležitosti a natáhla se k jeho nočnímu stolku, ze kterého jsem vytáhla...

Zase ten pokřivený úsměv...

/Proběhla už třetí cenzura.. Jsem srab./

(:D Více takových hodin matematiky nepřežiju.)

Killinková, prasátková, bez biologického semináře! :D