*A zhurta hvízdneš na Pegasy a odletíš dál na východ...!

Tak zase jednou... ten letmý pohled na klávesnici a snaha psát rychleji než běží myšlenky. Nemožné, samozřejmě.

Přivítejte mišmaš mých 'posledních' dní.

---

Vím, že se nesmím dívat na romantické filmy, hlavně na ty se sladkými hepyendy, a přesto to dělám. Ve skutečnosti jsem totiž někde hluboko uvnitř šílený anarchistický rebel. To by totiž zároveň vysvětlovalo i mou častou chuť porušovat pravidla, jen občasně praktikovanou. 

Stojí mi to za to?! Měla bych být ráda za každou nanosekundu bez těch -promiňte- pitomých butterflies a ne je naopak aktivně vyvolávat a nutit k pohybu jejich minikřidýlka, které se dostanou všude, jsou tam uvnitř a prostě lítají, jen tak. K nevydržení obrovská touha. 

Stalo se, právě před chvílí. Hudbu složil, slova napsal- můj oblíbený film. Hodně oblíbený. Zbožňuju filmy, ve kterých nejsou písničky mermomocí nadabované, ale nechají u nich titulky. Celkově mi dabované filmy nijak nevadí, pokud předtím nevidím nejdřív nenadabovanou verzi, pak zní dabing směšně. Ale u písniček titulky být musí. Za každou cenu. Zbožňuju Hugha Granta, protože on prostě je SEXY a má ty psí oči a umí ten roztomilý výraz a prostě... koukat na něj je příjemné. A úplně nejvíc zbožňuju scénu pod klavírem. Ta je prostě vzdychací.

Víte, až budu mít v příštím životě přítele, chci, aby měl klavír. Nemusí na něj hrát, i když by to bylo plus, ale chci, aby ho měl doma. Velké křídlo. A vůbec chci, aby to byl hudebník. Ale ten klavír, ten je momentální podmínka. Protože- nechte pracovat fantazii- je to prostě rajc. 

Mám další podmínky... Třeba aby mi šeptal Shakespearovy sonety do vlasů.

Stále trvám na delších tmavých vlasech- aby se mi měly kam zamotávat prsty. Hnědé nebo zelené oči. Manšestráky, conversky a taška přes rameno. 

A už se mě nezbaví.

Takže v příštím životě.

Předpokládám, že jste všichni dychtiví po informacích ohledně situace s opačným pohlavím. Takže, jak už vám měl naznačit předchozí odstavec, jednoduše nic. A je to horší, než se zdá. Víte, je k zešílení ten stav, kdy někoho chcete, o někom sníte, na někoho myslíte. Sledujete na facebooku u koho dává 'líbí se mi', co komu komentuje, hypnotizujete magické zelené kolečko značící online stav a trpíte, že o vás, respektive váš profil, ani nezavadí pohledem, respektive tlačítkem myši. Ano, to je k zešílení. Ale víte, co je asi tak milionkrát horší? To jednoduché nic. Naprosté vakuum. Nemáte o kom snít a koho zapojovat do představ. Nemáte se o co snažit. To je o tolik vyčerpávající, nepříjemnější... Kolikrát vás napadne, že to ani není možné. Dávno víte, že nejste modelka, jste lehce (chacha) asociální typ, dokonalost o vás neví... Ale proč v okruhu padesáti kilometrů není nikdo, s kým byste mohli tvořit pár? Kolikrát denně se divím tomu, jaké holky jsou zadané. Nemyslím to nijak zle, ale když ony můžou, proč já ne? 

Někdy si říkám, že bych měla přestat fňukat a začít něco dělat, chodit víc do společnosti a víc se koukat kolem sebe a víc se snažit. Trochu se socializovat. Jenže já v životě nemůžu navázat vztah s někým, koho potkám v mikulce, nechám se pozvat na panáka a zbytek večera strávím promícháváním našich slin. Něco takového v životě nedokážu. A vlastně ani nechci.

Nejsem žádným způsobem krásná a nikdy jsem to netvrdila, bohužel ale nejsem ani úplně blbá, což je neuvěřitelně strašná kombinace. Moje vlastní DNA se rozhodla zničit mi život. K smíchu.

Proč neexistuje nikdo, kdo by chtěl slečnu, co píše básničky v hodinách matiky?

:D :D :D Aha, tak teď to vůbec neznělo zoufale.

Promluvila devatenáctiletá. A čím dál více trapná.

Když už jsem se zmínila o mé NEkráse, je tu jedna novinka. Existuje totiž jedna situace, kdy mám pocit, že můj koeficient hezkosti není  v záporných hodnotách ale skoro u nuly a to, když mám vyžehlené vlasy. Takže? Příští týden si je jdu nechat vyrovnat trvale. Neskutečně se těším. Odpočítávám dny. To, co mám na hlavě teď, se totiž nedá nazývat vlasy, to je ovčí změť rádoby blonďatých provázků trčící do všech stran.

Prosím, ať na mě to vyrovnání funguje... Prosím, prosím, prosím.

V pátek se fotíme na tablo.

Přeskakuju tu část, kdy si stěžuju, jak mám moc učení a jak se bojím matury, to už nikoho nezajímá.

Chtěla bych se živit psaním, to je tak nenáročná činnost bez potřeby přehnané zodpovědnosti... S tou medicínou jsem na bodě mrazu. Vlastně na ty přijímačky asi půjdu jen proto, že to třídní nechce. Nenávidím ji čím dál víc, jestli je to ještě možné... A dělám všechno, co může jakkoliv vyjádřit mj postoj k ní. V hodinách se jí úplně neskrytě směju a věnuju se čemukoliv jinému než biologii, v tělocviku během rozcvičky jen ležím na zemi nebo paroduju cviky... Bojkotuju veškerou její činnost. 

Budu studovat biochemii v Olomouci a těším se na to.

Přichází jaro!Kromě toho, že si musím dojít pro prášky na alergii, to znamená pravidelný přísun pozitivní sluneční energie a krásné TEPLO. Taky jsem omezila svoje psí toulání mezi paneláky (ráda koukám do oken..) a vyměnila to za park, kde je zase nádherně, jarně. A s Yirumou (klavírní melodie) ve sluchátkách a sbírkou básniček v ruce mám nejhezčí pocity.

Zrušila jsem svůj facebook. Neskutečné, kolik času mi denně požíral. Vypracování jedné maturitní otázky trvalo dvojnásobnou dobu. Byla jsem tam pořád. A pořád jsem měla potřebu vypisovat se ze svých pocitů. Jsem písmenkový exhibicionista. Tak jsem se vyhecovala a prostě ho zrušila. Uprostřed svojí obrovské závislosti. Ha.

První pocit úžasný. že jsem to dokázala, že jsem se donutila, že se mám pod kontrolou. To bylo fajn. Jenže asi za hodinu abstinenční příznaky. Pocit, že nemám přehled. Touha napsat si stav, vidět, co je nového. jen se podívat.

Tenhle stav se zatím zhoršuje, ale jsem odhodlaná to zvládnout a doufám, že se to každou chvíli musí začít zlepšovat. Držím se.

Předtím jsem věděla všechno, kdo s kým a proč. Teď jsem v bublině, nevím vůbec nic. Ale namlouvám si, že je to lepší.

Rozhodně by to mělo být lepší pro mé studium.

A už bych možná mohla mlčet... A nebo ještě zlomky.

Mám v pokoji televizi.

Právě teď jsou z Ameriky na cestě ke mně krásné a nové červené conversky.

Propadla jsem aukru a nutně potřebuju peníze na účet, abych mohla koupit všechny ty knížky. Nezval za 10 korun? Shakespeare (Sonety!!!) za 15? Seifert taky za 10? A moje milovaná Na větrné hůrce za 77! Chci je všechny, všechny, všechny.

Opět jsem zhubla. Přes zadek. Zase klesám do záporu, sakra! trvalo to, ale povedlo se mi trochu přibrat, měla jsem z toho dobrý pocit a nebyla jsem deska. A teď mi zase padají kalhoty... To není fér! Tři dny jsem byla trochu ve stresu, tak jsem moc nejedla a výsledek byl rychlý.

Jdu se smířit s faktem, že v životě nebudu mít žádný zadek.

Jako bych nebyla už dost zakomplexovaná!

Nesnáším jarní posuny času. Rozhodí mi to biorytmus, do posledního kousku. 

A právě teď už mizím do postele s literaturou, věnovat se nějaké nádherné maturitní otázce.

Dobrou noc!

Killinková*