Jsem anděl, co tě dostal na povel

Protože mi vadí, že nepíšu, ale ani to nevidím na nějaké zlepšení, protože to teď prostě nějak... nejde(?).

Slohovka do češtiny, tématem bylo pokračovat v tom, co je kurzívou.

Typicky moje, myslím. Já totiž asi jinak psát neumím!

A neměla jsem to psát ve třetí osobě, protože je to chaotické.

Ale dostala jsem jedničku. Hm. Ono je to sice fajn, ale mě by spíš zajímalo, co si o tom češtinářka objektivně myslí. Všem tam něco napíše, proč se jí to nelíbilo, co by napsala jinak nebo co se jí líbilo, ale mě opraví dva překlepy a za jedna. Jenže tohle mi je docela nanic a deptá mě to :P.

_{Prosím, prosím, prosím, koho to nebude bavit, zkuste se dostat aspoň k té sexističtější části! :D Protože vím, že do té doby je to dost nuda. Škoda, že to byla školní práce, tam by se dalo rozepsat... :D.}

Trpím nedostatkem úplně všeho :D.

---

Slunce se šplhalo nahoru po břidlicově šedém nebi a vypadalo, jako by se chtělo schovat za záclonu. Tři osoby odtlačily potichu vozidlo, potichu, aby je nikdo neslyšel...

Ale ustrašená slečna, ploužící se několik metrů za odtlačovaným autem, si přesto byla jistá, že za okny všech domů stojí zvědaví obyvatelé malého města a významně si na ni ukazují prstem. Její přátelé byli opravdu potichu, nebo se o to alespoň ze všech sil snažili, protože noc, kterou za sebou měli, byla veselá a kluky dobrá nálada nepřešla. Když dostali auto zpátky do garáže, okamžitě se vžili do role zkušených automechaniků. Prohlédli si auto, použili několik slov, kterým nerozuměla a zeptali se, jestli se můžou podívat, co s ním je. Mlčky přikývla, každému dala pusu na tvář a radši je tam nechala samotné, bohatě jí stačil pohled na začátek jejich bitvy, ve které jako munice sloužil technický olej. Rychle zavřela dveře a jen s unaveným úsměvem na rtech zavrtěla hlavou nad hurónským záchvatem smíchu, který se z garáže nesl, když už vcházela do domu. "Ještě, že naši se vracejí až za dva dny," pomyslela si, zatímco z batohu lovila klíče.

Doma ji přivítalo příjemné ticho. Skopla z nohou své pohodlné skaty, zaplula do měkkých bačkor, v kuchyni se napila vody, ale pak už ihned zamířila do koupelny. Když za sebou zavřela dveře a otočila klíčkem, opřela se zády o dveře a zhluboka se nadechla. A pak na ni všechno dolehlo. Vyčerpaně se sesunula na zem. Chvilku se snažila rychle dýchat a zahnat slzy, které se jí hnaly do očí, ale už to nešlo. Všechny emoce chtěly skrz tu protivnou slanou vodu ven a ona už vlastně ani neměla sílu se tomu bránit. Poraženě si opřela hlavu o kolena a znovu si promítla celou tu situaci z dnešního brzkého rána.

Byla to obyčejná noc u táboráku s partou přátel. Neměla za sebou moc veselé období a oni se rozhodli jí spravit náladu. Samozřejmě souhlasila, i když se jí moc nechtělo, a už po prvních minutách strávených s nejlepšími lidmi, které kolem sebe měla, byla ráda, že se nechala přemluvit. Nepila, protože přijela autem, ale nijak jí to nevadilo a neměla problém sdílet veselou náladu ostatních. Když kolem čtvrté hodiny ráno uhasili oheň a všichni se začali rozcházet domů dospat probděné hodiny během volné soboty, nabídla třem kamarádům odvoz autem. Byli téměř sousedi, bylo jí s nimi fajn, museli by hodinu čekat na autobus a navíc- ona se z nějakého důvodu bála jet sama domů. Nadšeně souhlasili. A cesta probíhala příjemně, kluci si sice dělali legraci z jejího opatrného řízení, ale tím alespoň lehce uvolnili její křečovité soustředění. "Na tachometru čtyřicet a v očích smrt!" smáli se a mlátili do kolen. Všechno bylo fajn. Všechno bylo fajn, dokud nepřišla odbočka do jejich ulice.

Byla si jistá, že neudělala žádnou chybu. Blinkr oznamoval její úmysly včas, rychlost nepřekročila, zrcátka zkontrolovala… O to víc nečekaný byl náhlý náraz do zadní části auta. Automaticky prudce šlápla na brzdu a auto okamžitě poslušně zastavilo. Cítila svůj zrychlený tep, zapomněla dýchat, před očima měla jen tmu. Rychle se snažila uklidnit a pomalu se otočila dozadu na kluky.

"Co to sakra b-," začala, ale její spolujezdci už si rychle odepínali pásy a vystupovali ven, aby zjistili, co se stalo. Zabezpečila auto proti pohybu a následovala je.

"Co se stalo?!" vyhrkla konečně svou otázku, ale odpovědi se od nikoho nedočkala. Její nechápavý pohled se zaměřil na kluky. "Proč stojí u toho cizího černého auta a proč drží toho divného cukajícího se chlapa?" hučelo jí v hlavě a cítila, jak jde do kolen.

"Agáto, prosím tě seber se a zavolej policajty!" uslyšela pronikavý hlas Martina. Ten zabránil mdlobám. Znovu otevřela oči. Všichni tři kluci byli zaměstnáni tím chlapem, který proti nim ale takhle neměl šanci. Kývla hlavou a vytáhla z kapsy mobil.

"Tak ještě tady jeden podpis, slečno, a bude to všechno," říká klidným hlasem milý policista a podává jí do roztřesené ruky propisku.

"Opravdu jste v pořádku?" ptá se asi po sté, ale ona sanitku i odvoz do nemocnice odmítá. Je v pořádku, jen už toho bylo prostě moc.

"Do týdne vám přijde doporučený dopis, ale nemějte strach, bude to jen kopie policejní zprávy. Všechno vyřešíme my s pojišťovnou, vy jste žádnou chybu neudělala. Viník je on," vysvětluje naposled a nakonec kývne hlavou k autu, kterým odváží opilého agresivního muže, který chtěl po nehodě ujet a kterého kluci drželi, dokud nepřijela policie. Dokonce pak samotné policisty několikrát slovně i fyzicky napadl.

Poděkuje, rozloučí se a vydává se za kluky, kteří tlačí auto domů. Odmítli za ni odtahový vůz, všechno se stalo asi 150 metrů od domu a kluci jasně řekli, že o auto se postarají.

Neuvědomuje si, jaké škody byly na autě toho chlapa, ale její zelená "žabka", jak malému fiatu od začátku přezdívá, je momentálně nepojízdná, i když zvenku je vidět jen pár škrábanců a pomačkaný plech.

Zvedne hlavu a marně se snaží najít u sebe kapesník. Po tvářích se jí stále koulejí slzy. Unaveně opře hlavu o chladné kachličky a pevně se rozhoduje, že se musí okamžitě uklidnit. Začne pomalu a zhluboka pravidelně dýchat a snaží se myslet na něco jiného, krásného. Zase zavře oči.

V duchu si vybavuje krásné dubnové odpoledne. Je už docela teplo, takže jí v tričku na ramínka vůbec není zima a sedí v autě na sedadle spolujezdce. Normálně by koukala ven z okna, hrála by si s autorádiem nebo by hledala žvýkačky, ale tenkrát nebylo nic normálně. Vedle ní, na místě řidiče, sedí On. Nemůže od něj odtrhnou oči a má pocit, že si to obrovské štěstí nezaslouží…

"Nádherný. Úchvatný. Starostlivý. Roztomilý. Elegantní. Dokonalý. Můj… můj… MŮJ!" běhá jí hlavou a nemůže tomu uvěřit. Poprvé mu jeho táta půjčil auto a on mohl svézt kohokoliv. Mohl udělat dojem na všechny své kamarády. Ale On nabídl projížďku jí. Jen jí.

"Ještě, že člověk nemůže explodovat štěstím.." zašeptá si sama pro sebe a dál ho fascinovaně sleduje. Věnuje jí pobavený úsměv.

Nikam nejedou, nemají konkrétní cíl. Chce jí ukázat místa, kam lidé nejezdí, kousek za městem. Ale ona okolí téměř nevnímá a dál se zabývá jeho bezchybným úsměvem, upřeným pohledem a neposednými kudrnatými vlasy…

Ve chvíli, kdy v duchu začíná toužit po jeho dotycích, auto zastavuje na kraji polní cesty. Zatváří se zmateně, ale On si ji k sobě hravě a zlehka přitáhne a začne líbat.

"Chtěl jsem… ti… toho ještě tolik… ukázat," šeptá jí do vlasů během polibků, "ale ty tvoje pohledy.. to se nedá… vydržet!" usměje se a dál se věnuje jejím rtům. Ona zajede prsty do jeho kaštanových vlasů a vášnivě polibky opětuje. Znovu a znovu otevírá oči a nemůže uvěřit, že On je její přítel. Pak tiše vzdychne a začne rozepínat knoflíčky jeho košile…

"Tohle nebyla zrovna vzpomínka vhodná k uklidnění," pomyslí si a okamžitě se vrátí do přítomnosti. "Ale aspoň jsem už přestala bulet," uvědomí si a otevře ještě vlhké oči.

S přítelem se rozešla před třemi měsíci. Ale nebyl to rozchod plný hysterických scén, ostrých slov a pláče jako v Hollywoodu. Prostě se vzájemně shodli, že by měli dál pokračovat jako kamarádi, pokud se nechtějí navždy odcizit úplně. A doopravdy to fungovalo, pravidelně se vídali a byli spolu rádi. A ona nikdy nahlas nepřipustila, že by jí chyběl.

Ze vzpomínek ji definitivně vytrhlo opatrné zaklepání na dveře.

"Agi, jsi v pořádku?" ozve se a ona poznává Martinův hlas.

Neodpoví. Vstane a odemkne dveře, ale znovu se jí zmocní pocity úzkosti a vybaví si bouračku, policii, opilého muže… Další slzy. Snaží se rychle si utřít uplakané oči, když Martin pomalu otevře. Starostlivě si ji prohlédne a pak ji pevně sevře v náručí.

"Všechno je dobrý," utěšuje ji a hladí po rozcuchaných vlasech. Zase přestává plakat. Pomalu se od něj odtáhne, on vezme její obličej do dlaní a dívá se jí do očí.

"Všechno je dobrý, " zopakuje jí potichu, a pak dlouze políbí.

Vrátí mu to a znovu se schoulí v jeho náručí. Konečně klidná, i když během polibku jí srdce chtělo vyskočit z hrudníku. Teď už opravdu klidná.

Byl to Martin, s kým se před třemi měsíci rozešla. A ano… chyběl jí.

"To se přece nedělá, držet si od těla svýho strážnýho anděla," zanotuje jí do ucha a oba se uvolněně rozesmějí.