Čtvrtek, 15. října 2009

Nemá to smysl. Tohle krátké a nicneříkající psaní každý den. Tak jsem to nechtěla, zahltit blog spoustou krátkých článků... o jejichž nekvalitě není pochyb. Nechci tím říct, že bych v minulosti psala vysoce kvalitní články plné hlubokých myšlenek, ze kterých si všichni něco odnesli. Ne. Ale tohle každodenní písmenkování byla hloupost.

Tolik bych si přála umět napsat článek o něčem konkrétním! A ne jen o tom, co se mi stalo, co mě potkalo, co mi udělalo radost a vypisovat se ze svých melancolických stavů, špatných nálad, dělat ubohé narážky a být v 75% absolutně nekonkrétní.

Mám opravdu velkou tvůrčí krizi. Chci psát, ale jako by to ztrácelo svůj- kdysi tak hluboký- smysl.

Něco tomu chybí...Proč nemůžu zjistit co?

Takhle rubrika měla být pokusem o záchranu... A zase jsem selhala. Hm. Nebudu jí rušit, chci mít tento rok někde schovaný, zaznamenaný. Chci ho mít někde pohromadě. A myslím, že se ještě budu ráda vypisovat z nepříjemného strachu, který od prvního září mám. ne, té obravdové a velké maturity se zatím ještě neděsím. Mám jen neuvěřitelnou hrůzu z toho, co bude POTOM. Já se toho bojím. Nejsem připravená.

Takže přestávám s trapnými pocitovými články každý den. od toho mám mimochodem facebook :D. Všechno se vrátí do starých kolejí. A uvidíme.

----

Byla jsem zkoušená z dějepisu! A nečekala jsem to. Ještě ne. Zkoušení je teprve na začátku, za sebou to měli asi teprve tři lidé. Prostě šance cca 1:25. Ale ano, naučila jsem se. Něco. Protože každá známka se opravuje líp než pětka- a on opravdu otevřel svůj deníček a řekl moje jméno :D. Nemám zkoušení ráda, vždycky mám strach, že nebudu vědět jak to říct, že se nebudu umět vyjádřit, ale pak ze mě spadne ten stres a já začnu mluvit a získám jistotu a najednou chci ukázat, že to umím. Dostala jsem dvojku, nevěděla jsem jednu doplňující otázku z látky, kterou jsem ani nečetla. Ale kromě toho jsem věděla všechno, měla jsem ze sebe skvělý pocit a usmívala jsem se. Jsou to ty vzácné chvilky, kdy se mám docela ráda. Jsem DIVNÁ. :D

Mám to za sebou a na zítřek nemusím dělat NIC! A máme jen pět hodin! A už jsem viděla 3 díly :D.

Jsem zase veselá. Hrozně, hrozně moc. Mám radost z maličkostí, těším se na víkend. Dneska jsem byla 2x s NKS- cestou do školy a pak chvilku na obědě. Nezvyklý luxus. každá minuta strávená s ní je pro mě dokonalá. Ten pocit uvolnění, pohody, souznění, porozumění. Už 13 let... tohle nikdo nepochopí :).

A taky jsem mluvila s Jenny. Ohledně jejich nástěnky a lavice, to je na dlouho (volná hodina, volná třída, líhač v ruce, záchvat šílenství a "kreativity", veselá nálada--> chápete? :D).. Nezabila mě :D. Takže se těším na příští týden, doufám, že tam zase bude volno. Ještě mi totiž zbývá najít lavici Kamm a taky popsat další papír na jejich nástěnce a možná bych si mohla koupit barevné fixy...:D. Víte, co nechápu? Jak tak bez zaváhání přišly na mě, když jsem se nepodepsala :P :D.

Mám je ráda. Nemám k tomu nějaký přesný důvod... Jsou tak stejné jako já. A mají naši třídní na biolu a na tělák--> maximální pochopení :D.

Akorát obě umí výborně(!!!) psát a obě jsou krásné(!!!) :). (To jsou jediné dva zásadní rozdíly. Hele a víte co, nekomentujte to a neříkejte, že ne! :D )

Jinak nejlepším předmětem dne byla spojená němčina, kdy jsme řešili téma stužkováku (zatím to vypadá na retro- 60. léta- Rebelové.. jůůchůů :) ) a pak matika, kdy se s Terkou vždycky nejvíc nasmějem a vyřešíme nejvíc věcí :D.

Jsem sice malá a naivní, ale strašně šťastná. Mám zpátky na očích svoje duhové brýle.

---

---

Šli jsme pomalu naší oblíbenou cestou kolem řeky. Byla už tma, pouliční lampy osvětlovaly vždy jen určitý kousek chodníku a my se drčeli za ruce a povídali si. Rozebírali jsme koncert jeho kapely, který před okamžikem skončil a který se povedl. Nebylo to nic velkého, jen menší klub a pár lidí, ale všichni na konci tleskali ve stoje a byla tam příjemná atmosféra. Stála jsem v první řadě, kolem mě byli všichni ti lidé a já na něj byla doopravdy pyšná.

Měl skvělou náladu a já ji sdílela s ním a přísahala bych, že jsme byli ten nejšťastnější pár v okolí. Zrovna mi vyprávěl, jaké měl pocity před začátkem a kdy z celé kapely spadla tréma, když jsem ho přerušila. Řekla jsem mu naprosto přirozeným a veselým hlasem, že když se na mě uprostřed mé nejoblíbenější písničky zadíval a usmál se tím dokonalým úsměvem, měla jsem chuť vylézt na podium, zahodit ty jeho paličky a strhat z něj to černé tričko...

Zastavil se. Přitáhl si mě k sobě, pootevřenou pusou se nevěřícně usmál a já mu z očí čela tu nevyslovenou otázku, jestli je možné, aby mě ještě víc miloval. Uličnicky jsem se usmála i já a zlehka jsem naklonila hlavu na stranu.

Nevydržel. Udělal několik kroků proti mě, dokud jsem se zády neopřela o strom. Zapřel se o něj a kousek se odtáhl od mého obličeje. Spokojeně si prohlížel mé vězení- byla jsem v pasti. Můj nechápavý úsměv se během chvilky změnil v nedočkavý. Na tohle on čekal. Okamžitě mě začal nadšeně líbat a zatímco mi jednou rukou čechral vlasy, druhá si hrála s knoflíkem mých džínsů.

Cítila jsem jen jeho vůni a vracela mu polibky stejnou silou.

Na okamžik jsem otevřela oči a zamyslela se, jestli si kolemjdoucí paní všimla jeho ruky v mých kalhotkách.

Ale pak jsem oči opět slastně přivřela...

---

Tralalá. Jen tak na rychlo sepsaných pár řádků, okamžitý nápad.

Jsem člověk! :P :D

Killi