Píšu ti fixou po břiše... Možná mi budeš chybět.

Jsem nemocná. Je mi mizerně. A nenávidím sousedy.

---

Všechno bylo fajn. Dokonalý víkend, pocit stěští, nekonečné záchvaty smíchu a vážně nevážné konverzace.

Ale v pondělí se to tak absurdně zvrtlo. Jo, pondělí je ideální den na špatné zprávy , nevhodné situace, nepříjemné zážitky. V pondělí by všichni měli zůstat v posteli a ROZHODNĚ nevýcházet z domu. A nezvedat telefony. Pondělky by měl někdo zrušit. Pondělky jsou zlé xD.

Ráno jsem se sotva zvedla z postele, bolely mě klouby, svaly, hlavně záda a nesnesitelně mne bolela hlava. To není dobré, protože mě hlava NIKDY nebolí. Jen ve vyjímečných případech. Vzala jsem si poslední ibuprofen, který jsem doma našla (žádný ibalgin, paralen, nic... neměli jsme doma absolutně nic, naši si všechno odvezli s sebou) a prášek od alergie a šla jsem do školy. První tři hodiny bylo všechno v pohodě. Vlastně ne, v semináři mě zas vytočila třídní. Já už nemám slov, je neuvěřitelné, jak moc ji nesnáším. Ale proč nám to pořád dělá? V pondělí se uzavírají známky. a my v pondělí píšeme písemku z biologického semináře. To je tak absurdní! Jí trvá písemky opravit minimálně tři týdny! Jak to chce stihnout? Máme tam dost známek! Ona je prostě normální mrcha. A to nemluvím o tom, že nám s naprostým klidem řekla, že musíme přijít na sedm. Kvůli tomu, že byla minulý týden na výletě a odpadla nám hodina. To přece nemůže! Nemůže nás donutit chodit do školy mimo náš rozvrh. Její výlet není náš problém.Nenávidím ji.

Ve fyzice jsem usla během zkoušení, fránina byla fiasko (celou hodinu po mě profesorka nic nechtěla, zkoušela, a asi tři minuty před zvoněním-bavili jsme se o modelkách-se zeptala, kolik měřím a vážím; nemohla jsem si vzpomenou na žádnou číslovku, byla jsem úplně mimo, výšku jsem ještě nějak zvládla, ale váh byla horší- jednak vůbec netuším, kolik vážím, a jednak jsem nevěděla, jak se řekne šedesát nebo padesát; jo, řekla jsem jí, že vážím 45 kg a myslela jsem, že mě celá třída s ní v čele pošle do nemocnice a napíchne mě na umělou výživu; chtěla jsem utéct).

Po obědě jsem ještě byla ve městě, koupit dárek bratránkovi a bratrovi. Doma jsem si vychutnala babiččin noběd, dala bratránkovi dárek a pak s ním umírala smíchy u jedné luxusní agresivní počítačové hry. Byla jsem hrozně unavená, ale myslela jsem, že je to z nevyspání. Pak babi s Toníkem odjeli a já si šla lehnout.

A když jsem se probudila, myslela jsem, že umřu. Bylo mi strašné horko, točila se mi hlava.. Teploměr mi naměřil 38.5 a já tomu nemohla uvěřit. Nemůžu být přece tak z ničehonic nemocná. Pak jsem dnes už podruhé zjistila, že nemám doma žádné prášky. Lehla jsem si do postele a nevěděla jsem, co dělat. Začala jsem být hysterická a zoufalá, pak jsem začala bulet a nemohla jsem se uklidnit. Až když jsem dostala zimnici, torchu mě to probralo a zase jsem začala uvažovat. Zavolala jsem NKSce, která naštěstí byla doma a donesla mi paralen. Nevím, co bych bez ní dělala.

Zbytek dne jsem spala, střídavě jsem měla horečku a zimnici a bylo mi všechno líto. Že je venku konečně krásně a já jsem doma. Že je Terka po dlouhé době celý týden ve škole a já jsem doma. Že přijela Alča z Ameriky a přijde za námi do školy já jsem doma. Že zbývá napsat několik posledních písemek a já jsem doma. Že mám prázdný dům a místo abych si ho užívala- jsem doma. A je mi tu smutno a jsem přecitlivělá. A jak mi jindy vadí otázky jak mi je a jestli něco nechci, teď mi to chybí.

Večer jsem ještě měla návštěvu a dostala jsem zásobu vitamínů, a pak jsem usnula u doktora House.

Dnešek byl příšerný. Celý den koukám na stupidní seriály v televizi. Když jsem si pustila film Pokání s myšlenkou, že se podívám aspoň na normální dobrý film, vůbec se mi to nelíbilo (teda až na minutovou sexistickou scénu v knihovně- tohle chci zažít) a na konci jsem stejně brečela. Nevím, co mám dělat. Nechci koukat na komedie, protože nemám chuť ani sílu se smát. Nechci koukat na horory, protože na ty nekoukám sama. Scifi a válečné filmy nesnáším. A u romantických filmů bulím. A drama už nechci nikdy žádné vidět, Pokání stačilo. Připadám si jako rozmazlené malé děcko.

SMSka od Kačky, že se zítra budeme fotit. Hmm. Paráda. Ikdyž pochybuju, že na té fotce někomu budu chybět, já bych o ní docela stála. A Dřímal prý mi vzkazuje, že to mám v ZSV mezi 1 a 2, spíš ke 2, ale je ochoten se mnou mluvit. Ať jde do háje. Já se s ním bavit nechci. Ať mi dá klidně dvojku, doufala jsem sice, že jednička ze ZSV bude mou jedinou jedničou na vysvědčení (nepočítám tělocvik, ikdyž ani tím už si nejsem jistá), ale už je mi to jedno. Dejte mi všichni pokoj.

Vypnula jsem zvuk televize, protože mě hrozně otravovaly. A je fakt na nic koukat na televizi s vypnutým zvukem, nemá to žádný smysl. A já ji stejně nevypnu. Mám hlad, od rána jsem měla jen půlku rohlíku, tři jahody a nektarinku. Lednička je plná, ale já na nic nemám chuť.

A mám zas teplotu.

A notebook v posteli je docela chytrá věc.

A zmrzlina-když mám teplotu-mi snad neublíží.

A doufám, že ze zeměpisu nedostanu doplňkovou zkoušku, když mi tam bude chybět jedna písemka.

A jsem hrozně unavená.

A nechci být nemocná.

A připadám si zlá.

A hlavně mi nepište, že mám prasečí chřipku. To už jsem slyšela.

Killi