Naučím tě šeptat, když ty mě naučíš křičet*

Dneska jsem si užila celou škálu svých emocí. Jiných citů už nejsem schopná, dneska, během ubohých 12 hodin, jsem je prostřídala všechny. Nehledně na to, že jsem ani netušila, že některé z nich mohou existovat vedle sebe (ikdyž o nějaké harmonii by se mluvit nedalo).

Zvláštní. Nic víc k tomu nejde říct.

A všechno to příchazelo tak postupně... Večer už sice bylo všechno moc vyhrocené, přestala jsem mít chuť se ovládat a byla jsem uvnitř hodně hysterická, ale... neumím (díkybohu!) dávat průchod emocím, když mám publikum. Navzdory tomu jsem nebyla tak přehnaně tichá, jak bych přepokládala (po osmnácti letech soužití mého těla s mou osobností). Ano, vždycky, když bojuju sama se sebou a nemám možnost dát průchod slzám, uzavírám se do svého ticha. Lidé se mnou totiž nechtějí mluvit, když mlčím/ nereaguji/ nekomunikuji (ve skutečnosti se vlastně divím, že se mnou chce vůbec někdo mluvit i za obyčejných a "normálních" okolností, smích) a někdy toho umím využít. Ale umím být zamlklejší a tišší než dnes. Jenže právě dneska někdo potřeboval mou silnější část osobnosti... tu část, která umí druhého alespoň minimálně podpořit, podržet, vyslechnout, snažit se uklidnit, pomoct.

Myslím, že jsem více než přesně vystihla, co cítím. Totiž ten absolutní chaos uvnitř mě.

A myslím, že i na ty slzy ještě dojde. Nedělám si iluze.

Mám přehnané sklony k pláči, ale to už víme. A jsem neskutečně ráda, že si jej umím schovat na dobu, kdy jsem opravdu sama. S jedinou vyjímkou, a to když se objeví ve vzteku. V těch chvílích se prostě neumím ovládat.

V klidu (dobrá, tak opravdu tomu sama nevěřím) tu sedím, piju kolu (otázka dne- proč se mnou kofein nic nedělá?) a přemýšlím, kolik komárů mám asi právě teď v pokoji. Nebylo dobrým nápadem číst si u lampičky a zároveň mít otevřené okno. Ale já nikdy nemívám dobré nápady. Kéž by hmyz trpěl něčím jako "letní spánek"! Dneska jsem zašlápla pavouka a vosu. Až mě lehce vyděsil ten pocit zadostiučinění, smích.

Hmyz, pavouci a žáby. Brr. Pokud se mi chcete posmtít, zavřete mě do pokoje s obyčejnou mouchou.

Opravdu zvláštní. Neměla bych psát takhle v noci. Ale uklidňuje to. Už uvnitř sebe necítím tu hysterii, chuť řvát, bít se. Ach. Byl to strašně náročný den, co se pocitů týče, nejsem na to zvyklá. Jsem psychicky vyčerpaná :D.

(cítíte, jak tam ten smajlík vypadá divně, nepatřičně?)

Mám hlad.

Dobrou noc a smějte se. Je to snadné... opravdu =).

Beznadějně a neodvolatelně.

Killi*

Potřebuju Šenov. Naštěstí zítra touhle dobou budu právě tam spát tím nejkrásnějším bezstarostným dětským spánkem. Těším se. Nic teď asi nepotřebuju víc. Nazvala bych to psychickou závislostí =).

"Zvedni mu to."
-"Proč?! Ty bys mu to zvedla?"

"Hm... ne. Já bych mu to típla."

Někteří lidé by tyhle řádky opravdu neměli číst.