Lehnu si do kytek a počkám, až se propadnu k zemskému jádru.

Celý tenhle článek bude plný stěžování a fňukání. Jestli máte něco proti, tak to nečtěte. Nestojím o litování ani o ty kecy, že to bude dobrý. Protože nebude. Protože já mám vždycky pravdu. Skoro. Ale tentokrát to je vážné a doopravdy.

---

Ano, taky si myslím, že na adresu mé drahé třídní profesorky toho bylo napsáno až moc, ale ona mi prostě ničí život. Už dlouho, ale vždycky se to dalo zvládnout. V poslední době už prostě nemůžu. Mám za sebou další písemku z biologického semináře, napsanou v pondělí. Učila jsem se jak kráva, jak nikdy před tím, s pocitem a jasným cílem, že musím mít HODNĚ DOBROU známku. Měla jsem (no, zatím stále ještě mám, dobu opravování odhaduju tak na 4-5 týdnů, jak JI znám) tam jen jednu jedinou známku a to čtyřku, což je strašné a... Prostě strašné. Nejsem zvyklá mívat čtyřky, jsem sotva zvyklá na trojky. Takže víkend a hlavně víkendové noci byly zabité učením. v neděli jsem o půl dvanácté usínala s pocitem, že lepší už to nebude, že tomu rozumím a že na dvojku mám (jedničky jsou u ní scifi s teleportem). Jo. Paráda.

Písemku jsme opět psali skoro 2 celé vyučovací hodiny. Odevzdala jsem to a chtělo se mi brečet zoufalstvím. Vůbec jsem se nechytla, otázky byly takovou formou, že se mi okamžitě všechno zamíchalo a pomalu mi docházelo, že je to vlastně všechno blbost, co píšu, ale zaboha jsem nevěděla, jak by to mělo být dobře. Následovala JEJÍ přednáška, že ještě NIKDY žádná třída tuhle relativně snadnou písemku nepsala tak dlouho jako my. Volně přešla k výčitkám, že jak se dívala, co tam kreslíme, tak nevěřila svým očím. A pak tomu nasadila korunu, když se otočila na mě a prohlásila: "Třeba Klára co tam malovala! Nějaké dvojbarevné chromozómy! Kdes to vzala, kdes to vyčetla?! To je vidět, jak nejste ochotni přemýšlet. A to jsem se tomu věnovala tolik času! Nikdy jsem to žádné třídě nevysvětlovala tak důkladně jako vám!"

Seděla jsem tam, koukala do země a cítila, jak se pořád dívá na mě. Chtěla jsem se zeptat, jak to mělo být správně, ale získala jsem pocit, že jsem úplně blbá a všichni kolem mě strašně chytří a jenom já to nechápu a nemám na gymplu co dělat a jsem tam omylem a měla bych si jít stoupnout do fronty na pracák, takže jsem mlčela a tiše doufala, že nezačnu bulet. Neumím nakreslit interfázi meiózy ani anafázi mitózy, když n=4. A to je chyba, protože bez toho nemůžu žít, bez toho nemůžu dýchat, bez toho nemůžu klidně spát, bez těchto znalostí nikdy nenajdu smysl lidského života.

Asi jsem nebyla jediná, kdo to nechápal, protože Nika se po JEJÍM proslovu zeptala, jestli by nám nenakreslila, jak to tedy vlastně mělo být. Chachacha. Tímto dotazem jsme ji naštvali, víte.

"Já už nebudu nic kreslit, věnovala jsem tomu dostatek času, nevím, kde je u vás problém, přijďte v případě potřeby na individuální konzultaci." Pak ještě dodala, že neví, kdy ale bude mít čas s námi řešit učivo, protože veškerý volný čas věnuje opakováním učiva s maturanty, protože ve 4hodinových seminářích se to prostě nedá stihnout (ostatní profesoři to dělají jak?!). Takže až po maturitách.

Na ty její konzultace jí se*u. Ve svém volném čase se radši budu smiřovat s faktem, že jsem kráva, co nechápe základní a primitivní věci. A co neumí nakreslit začátek interfáze meiózy a konec interfáze meiózy.

Joo, pokud mi uzná aspoň tu teorii na záčatku, možná mi dá zase čtyřku. Doufám, že aspoň tu čtyřku. Basu bych po celovíkendovém studiu nezvládla. A z toho vyplývá, že na vysvědčení bude mít Klárka za čtyři z biologického semináře. Jak krásné! V pololetí vyznamenání, na konci roku čtyřky. Do p*dele už.

Dneska zase matika. Psala jsem opravnou písemku na objemy a povrchy těles. Je to docela lehké učivo (vzhledem k tomu, co jsme brali předtím) a mé známky v matice nejsou zrovna moc krásné, takže jsem potřebovala nějakou lepší známku. Učila jsem se to včera celý den, propočítala celý sešit, počítala příklady z učebnice. Uměla jsem to. Jenže písemka? Mám 3 příklady ze 3 blbě. Takže za pět. V jednom jsem nevěděla, jak vypadá železniční násep a nakreslila jsme si to jako komolý jehlan (špatně, jak je ale možné, že nevím, jak vpadá železniční násep? ano, správně, jsem úplně blbá a blonďatá!), druhý příklad jsem nestihla dopočítat a ve třetím jsem měla počítat obsah pravidelného čtyřstěnu, ale nakreslila jsem si pětistěn, takže celé blbě.

Ale jak je to možné?

Dřív jsem se naučila, napsala jsem písemku a dostala jsem známku. Jedničku, dvojku, nejhůř trojku. A známky byly fajn a nemusela jsem nic řešit. Teď se učím víc než předtím, ale známky jsou prostě horší a horší. Kdybych na to kašlala, tak chápu. Ale já se učím, snažím se, jedu na doraz, už víc udělat nemůžu a stejně budu mít čtyřku z biologie a kdovíco z matiky?!

Jo, řeším kraviny. Ubohé známky, když ve světe umírají lidi hlady a hrozí globální oteplování.

Ale... jo, je trochu těžší mě pochopit, ale mám svoje důvody. Známky nejsou moje priorita, ale jsou pro mě důležité. Hodně. Víte, všichni jsou v něčem dobří. Někdo ve sportu. Někdo zas umí malovat. Někdo zpívat nebo na něco hrát. Někdo má třeba dobrou práci. Já neumím nic. Nejsem v ničem dobrá, nevynikám, ubohý průměr, šedá myš. Já jsem se prostě vždycky dobře učila. Měla jsem vždycky dobré známky (často bez větší námahy), vždycky jsem byla za tu chytrou, za šprtku a vždycky to byla jediná věc, ve které jsem byla mezi těmi lepšími. Proto mi na tom tak záleží. A teď, když budu mít na vysvědčení čtyřku (čím častěji si to budu říkat, tím dřív se s tím, doufám, smířím...třeba), nebudu nic. Ve sportu jsem úplný antitalent a tělocviku se vyhýbám, jak to jen jde, kreslit jsem nikdy neuměla a ve výtvarce jsem vždycky mo ryla do papíru, moc gumovala a moje obrázky byly tak strašné, že nikdy nebyly na nástěnce, do sboru jsem chodila 2 roky, než mi došlo, že zpívat bych si radši měla jen ve sprše a klavíru jsem nechala po 3 letech- necvičila jsem, učitelka po mě řvala a já brečela v hodinách. Vždycky jsem prostě jen měla dobré známky. A teď už ani to ne. N-U-L-A.

A pak ještě jedna věc. Ty pohledy a to šeptání si za zády, když měl někdo lepší známku než já- vždycky jsem to nesnášela. Jako kdybych musela být dokonalá. Když jsem dostala špatnou známku, vždycky se našel někdo, kdo si neodpustil poznámku "Joo, já jsem lepší než Klára!" a to šeptání jako "Týjo, Klára má blbou známku." a podobně. A je to pořád, ani na gymplu jsem se toho nezbavila. Vždycky se najde někdo, kdo má radost z toho, že je prostě lepší. nebo kdo má prostě jen radsot z toho, že i já mám blbé známky. A je to sotva 14 dnů, kdyj sem třba přišla do šatny a spolužák mě zastavil se slovy "Hej je to pravda? ***** říkala, žes měla 4 na čtvrtletí z bioly!"... jak fajn námět k diskuzi. Od první třídy bylo vždycky největší senzací mít lepší známku než šprtka. Na gymplu to je jiné, ale v podstatě se to tolik neliší. Jen se to dělá potichu, tajně.

Ale bolí to pořád stejně. Pokaždé.

Mám se prostě skvěle. Nevím, co se to děje, ale na co sáhnu, to je špatně, to pokazím. Nemůžu se dočkat soboty, každoročního pálení čarodějnic. Máme vymyšlené scínky, rekvizity, letos připravujeme dokonalý program. Těším se. Jediná věc, co mě drží nad vodou. Ale možná bych se měla přestat angažovat, ať to nezničím tak jako všechno, čeho se dotknu.

Prostě mi to všechno přerůstá přes hlavu. Třeban a ten gympl fakt nepatřím. A na tu medicínu už ani nemyslím, nemám šanci. Sama třídní prohlásila, že bez semináře přijímačky z biologie neuděláme. A já si semináře nahlsíla dneska. Chemie, angličtina, molekulární biologie (ikdyž mi to asi bude na nic, ale vede to úžasný profesor) a zsv. Moc hezké, viďte, jak se ty semináře k sobě hodí. Ale já prostě nevěděla, co si dát. Nechtěla jsem se vzdávat chemie, odmítla jsem pokračovat v biologii. ZSV- vidím to na přihlášku na psychologii nebo tak nějak. Na medicínu se čtyřkou? Neschopní lidé se nemůžou stát lékařem. A já už nemám sílu bojovat. Byl to (je to!) blbý sen. Ale já přece nemůžu mít jiné sny, než ty blbé.

Musím jít. Zítra píšu další písemku z matiky (ikdyž z čísel už je mi špatně), písemku z chemie (težší než obvykle), z angličtiny (překvapivě)... plus úkol do angličtiny a frániny, možné zkoušení z češtiny... Nezvládám to.

Chtěla bych se dívat večer na hokej, Česko- Finsko, konečně pořádný zápas, ale to prostě nestihnu. Chce se mi brečet, ale ani na to nemám čas. Musím se učit.

Jo, moc si stěžuju, dělám ze sebe chudinku, ale co je vám do toho. Potřebovala jsem to. Nechci se o tom s nikým bavit a když už o tom začnu, každý si myslí, že přeháním, že to není pravda. Protože Klára prostě nemůže mít čtyřku. No. Nemůže, ale má ji. A už se těší, až dostane vysvědčení, třídní ji zadupe veškeré sebevědomí (pokud jí nějaké vůbec zbyde) a všichni si budou moct říct, že jsou lepší. Tak si to užijte =).