3,14159 26535

Občas mám nárok ignorovat

a hledat v parku lítající slony.

Teď nebuď uražený,

stačí že já

k tomu mám bezdůvodný sklony.

Nechej mi slzy a zašeptej, že miluješ můj smích.

Nenuť mě mluvit a začni se mnou snít.

Třeba tě nekousnu.

Třeba se nenecháš.

A třeba dovolíš mi balancovat na chodníku.

Stejně to pochopíš, až já nebudu chtít.

A kdo ví jestli.

Snad se v tom nevidíš.

---

Miluju jaro. Obrovské množství pozitivní energie zdarma, cítím se šťastná, chvilkama. Euforicky, bez zábran. Zítra naposled do školy, těch 9 hodin zvládnu. Doma vytáhnu ven psiska, a pak si lehnu na zahradu a konečně začnu číst Zatmění. A k tomu colu s ledem a moře zmrzliny. Zítřek si chci užít. Než začne zas pršet :D.

K bezstarostnému úsměvu mi stačí jedna mínus ze zkoušení z francouzštiny- téměř bez přípravy- a mám to za sebou- velká úleva. Už by mohl dorazit můj řidičský průkaz. Chci jezdit a toho by se mělo využít. To přejde, víte. Nejsem moc stálá, co se pocitů (i jiných věcí) týče.

Slunce- žbluňce.

Mám o tebe strach. Zvládneš to, vím to, buď statečný. Prosím. Přijedu co nejdřív a budu tě držet za ruku doopravdy. Mám tě ráda... Bude to dobrý... ! /soukromý vzkaz/

Těším se, až začnou kvést kopretiny a já si je budu zasněně strkat do vlasů nebo je naštvaně rvát. /máš mě rád, nemáš mě rád?hlavně neodpovídej./

Na to hloupé sadistické velikonoční pondělí nebudu doma, juchůů! Opravdová radost. Uznávám tradice, jsem patriot jak Brno, miluju zvyky, ale masochistické sklony si nechte. Zkuste mě přesvědčit, že je to fajn. Není. Fuj.

Začínám se ptát, proč tenhle článek vůbec píšu (a nechci si to přiznat).

Jarní teplá sluníčková obamovská Praha byla do-ko-na-lá. Snad i pár fotek bude povedených. A Národní divadlo, mmm...

Dělala jsem dojem na takového škaredého, divného, smutného "nevímco" (kluk/ young man, který prodával vodu a oříšky).

"Jednu neperlivou vodu, prosím." *úsměv jako z reklamy na orbit a rovnátka*

-"Vemte si brčko, slečno." *pohled do země*

Smích. Pražák :D. Jsem taky škaredá, divná a smutná xD.

Zítra na snídani si dám jahodovou kobru. Mňam! Letos poprvé (chyba v matrixu, neasi).

Otázka, proč tenhle článek vůbec píšu, přichází v kratších intervalech.

Až budu velká, nebudu ovocem do jogobely ani uklízečkou na gymplu. Budu manželkou amerického prezidenta.

Mám chuť... mmm. Na momentálně nereálné věci. Dlouhodobě.

Měla bych se jít podívat na to, kdy/jak/proč se používá EN ve francouzštině a zopakovat si chemii. Strašně moc se mi nechce.

Killi*

"Chceš, abych šel pryč?" zeptal se a mně srdce radostí poskočilo, že ho ta představa bolí, ačkoliv se snaží nedat to najevo.
"Ne," odpověděla jsem. "Já jdu pryč."
Podezíravě se díval, jak slézám z postele a tápu po temném pokoji, abych našla boty.
"Můžu se zeptat, kam jdeš?" zeptal se.
"Jdu k vám domů," řekla jsem a stále jsem slepě hmatala kolem sebe.
Vstal a přišel ke mně. "Tady máš boty. Jak jsi měla v plánu se tam dostat?"