Já tě znám už od dětství**

Jeden z nejsmutnějších dnů... Ale nemůžu si za to úplně sama. Dneska jsem měla vstát až večer a bylo by to ideální.

---

Měla jsem to ranní "zaspání" protáhnout. Jojo. Chtěla jsem totiž hned po zaklapnutí budíku napsat smsku, abych dneska byla první, ale u toho akčního psaní jsem usnula. Jsem strašně šikovná :D.

Ach ano, dostala jsem dvě jedničky z angličtiny. To jsem se asi naposled usmívala.

Ve škole to bylo akční. Už od včerejšího odpoledne nebyly v provozu dívčí WC ve všech patrech, takže jsme musely používat dva ubohé záchody v přístavbě. Dva záchody pro milion holek (kolik nás tak je asi na škole... 300?350? ). Ale nebylo pochyb o tom, že do následujícího dne budou naše milované záchodky opět v normálním stavu. Ale bohužel.

Nejen, že v provozu stále nebyly, ale během druhé vyučovací hodiny se celou školou začal linout nepředstavitelný smrad. Bylo to strašně směšné, jak jsme ve třídách měli otevřená všechna okna a všichni se z nich vykláněli, abychom ucítili normální vzduch, po chodbách se všichni pohybovali téměř sprintem a drželi si nosy. Včetně profesorů. Idylka.

Ne, domů nás nepustili. Konec historky xD.

Jak prohlásil můj spolužák: "Školství se řítí do srač*k." :D

No nic. Protože se neustále větralo, logicky jsem chodila po škole v bundě. Já nevím, jestli ostatním 490 studentům zima nebylo, ale já jsem neuvěřitelně mrzla. Jsem zmrzlina a jsem na sebe hrdá. Smích.

Připravujeme rozhovor do školního časopisu. Měly jsme sepsané absolutně dokonalé otázky pro školníka. Bylo by to luxusní. Bylo by to skvělé. Jenže on nás s tím poslal do háje. Že nic vyplňovat nebude a ať jdem pryč. Těžce jsem to nechápala.

Takže otázky byly přepracovány pro tělocvikáře. Už to není tak kouzelné a úžasné jako před tím, už je prostě jen "protože něco napsat musíme". Ale třeba si s tím ještě užijem. Tělocvikář je, narozdíl od našeho ubohého školníka, fajn.

Tak a pak mě ještě stihla vytočit naše třídní. A víc než obvykle. Minulý týden jsme psali písemku, skoro hodinu a půl, a ona nám o týden později jen nadiktuje známky s tím, že nemá čas s námi ty písemky probírat. Prý jestli je chceme vidět, ať si za ní příjdeme ve volném čase. *mnoho sprostých slov na její adresu*

Dneska jsme tam šli, mě osobně fakt zajímalo, proč mám za čtyři. No... nevím, proč, protože její známkování a opravování jsem nepochopila dodnes, ale získala jsem pocit, že jsem úplně blbá, že nic nevím, že za všechno můžu a že bych měla jít na pracák, nejpozději včera. Neřeším to, kdybych se na ten pitomý test 4 dny neučila.

A po dnešku jsem fakt definitivně rozhodnutá, že biologii dělat nebudu. Jediné, co mě mrzí, je, že se budu muset vzdát i mojí milované chemie, protože jsem neobjevila obor, na kterém bych mohla studovat jen chemii, bez biologie. S vyznamenáním se taky můžu rozloučit (píšeme totiž jen 2 písemky za pololetí a když mám teď z jedné za 4, tak dvojka na vysvědčení je velké scifi... a je fakt depresivní vědět tohle už v březnu). Budu studovat jazyky nebo psychologii nebo obojí a třeba zkusím i tu žurnalistiku.

Sbohem, má vysněná medicíno. Dneska naše milovaná třídní zadupala všechny moje sny a přání hluboko do země, zničila je, utopila je a ještě z toho má určitě škodolibou radost. Strašně mě to užírá. Nikdy jsem neměla větší sen, nikdy jsem si ničím nebyla tak jistá, nikdy jsem si nic nepřála víc... než tu medicínu. Už jsem to i obrečela a tentokrát jsem definitvně rozhodnutá, není to jen takový obvyklý záchvat, jak si všichni myslí.

*spousta sprostých slov na její adresu*

Víte, co je nejhorší... Ten pocit, že se vzdávám jen kvůli ubohé a neschopné profesorky, kterou nikdo nemá rád. A která je, k naší smůle, manželkou ředitele.

A... ne, nechci se o tom bavit.

V chemických laboratořích mám obvykle skvělou náladu. Dneska jsem celé dvě hodiny myslela na to, abych už byla doma. Nechtěla jsem tam být, sledovat je, jak se všichni baví, jak se smějou. Chtěla jsem domů, chtěla jsem si lehnout a řvát.

Domů jsem došla rozzuřená, zklamaná a zlomená. A naposled jako dítě.

Nanosila jsem si do pokeje všechna alba fotek, co jsem doma našla, rozprostřela je po zemi a sedle se mezi ně. Dvě hodiny jsem koukala na staré fotky a bulela jsem jako už dlouho (nikdy) ne. A bylo mi hrozně a strašně jsem chtěla všechno zastavit a vrátit čas a být malá a skoro bezstarostná. Vždycky jsem se na chvilku uklidnila a myslela, že už je to dobrý, ale pak jsem našla třeba fotku, když jsem byla poprvé v Praze. Poprvé u moře, poprvé ve škole. Nebo jen momentku, která mi něco připomněla, nějakou hezkou fotku, nebo jem objevila něco, na co jsem už dávno zapomněla... Tohle se prostě nedalo zvládnout.

Pak přišla NKSka a vlastně mě zachránila (zase). Zůstala tu se mnou a hrabala se v těch fotkách se mnou a nenechala mě tu samotnou... Dokonce jsem přestala řvát... A bylo to strašně moc fajn a já jsem hrozně šťastná, že přišla. Ona je anděl.

Našla jsem fotku, kdesedím s Terkou v lavici, v prní třídě. Vzpomněla jsem si, jak jsme si spolu sedly v prváku na gymplu. A ona dneska udělala zkoušky z autoškoly. Je úžasná a skvělá. A ten čas strašně divně utíká.

A to je všechno, z čeho jsem se potřebovala vypsat...

Smějte se*

Killinka

**netvař se tak na mě že jsi úplně zlá, jsou rána, kdy to nekončí**