"Should I be afraid?"... "Terrified."

V posledních dnech se usmívám stále míň, než bych si přála. Pohybuju se na hranici snů a představ, které jsou pro mě příjemnější (a návrat zpátky na zem bolí pokaždé víc), často přemýšlím a už se téměř vůbec neumím bránit slzám. Mám problém vydržet sama se sebou, se svými myšlenkami.

Je pro mě těžké o tom psát. Vyprávět o tom, jak se směju, jak jsem šťastná, co dělám, co zažívám... to jde samo, neuvažuju nad tím, je snadné o tom psát.

Ale vyjadřovat pocity, které jsou o něco hlubší, zvláštní a... smutné (?), to je mnohem těžší.

Citím, jak moc chci být šťastná a jak moc mě vyčerpává, že mám vždycky všechno jen na půl. Jak pořád chybí ten jeden díl skládačky. Ztracený? Spíš neexistující.

Ráda bych svoustu věcí napsala konkrétněji, ale nejde to. A ani nepůjde.

Možná tady teď pár dnů, týdnů (?) nebudu psát. Bude to tak asi lepší. Nechci totiž být naivní, ufňukaná holka, která si jen stěžuje, jak ji nikdo nemá rád a chce, aby ji všichni litovali.

(I když třeba taková vážně jsem...)

Zítřejší zkoušky... vůbec se mi o nich nechce mluvit. Mam strach, je mi špatně, při pomyšlení na zítřek se mi točí hlava a roztřepu se, mám záchvaty zimnice. Jo, dobře, jsem trémistka, moc to řeším a místo toho, abych se aspoň učila, tu sedím a píšu nesmysly. Vím to. Ale ne... neumím se tomu bránit.

Když si představím, jak mi komisař říká, že jsem neuspěla, mám slzy v očích.

Víte... nejsem tak silná, ani tak veselá, jak se snažím vypadat.

A už se zase ztrácím ve svých pocitech. Chci být sama, mám vypnutý telefon a nestojím o komunikaci s okolím, a zároveň toužím po tom, aby mě někdo objal a řekl, že všechno zase bude dobré. Někdo, kdo mne nebude nutit mluvit a nebude říkat zbytečná slova, ale kdo mne podrží jen svou přítomností. A kdo mne nechá plakat.

Vím, že to bude zas v pořádku. Přece se už, za těch osmnáct let, znám.

K.

"Pred tebou, Bello, byl muj zivot jako noc, kdyz nesviti mesic. Velika tma, ale byly tam hvezdy - body svetla a rozumu... A pak jsi proletla mym nebem jako meteorit. Najednou bylo vsechno v ohni; vsechno se rozjasnilo, zkrasnelo. Kdyz jsi zmizela, kdyz meteorit zapadl za horizont, vceshno zcernalo. Nic se nezmenilo, jenom moje oci byly tim svetlem oslepene. Uz jsem nedokazal videt hvezdt. A nic uz nemelo vyznam" - Edward Cullen, Novy Mesic

Aktualizace: Zkoušky jsem zvládla, řidičák bude do 20 dnů můj. Aspoň tohle ze mě konečně spadlo*. Ani radost, ani štěstí, jen neuvěřitelná úleva.

Děkuju. (Ti, kteří mají vedět, ví, že to patří jim.)