*bojující*

Nechápu... Proč já jsem dneska tak nehorázně šťastná a někdo mě neuvěřitelně blízký opět padá ke dnu. Svět není fér. A nikdy nebyl.
Jednou bude, vím to.

*Pájuš, budeme muset odložit náš rumový pátek na jindy... Hrozně mě to mrzí, ale nejde to jinak. Vysvětlím ti to zítra. Pochopíš to. Je mi to líto. Nezlob se, prosím.*

Chci pomoct, ale mám hrozný strach, že to nebudu umět. Že budu její vyprávění poslouchat s otevřenou pusou a nezmůžu se na víc než na slzy. Protože všechny moje ubohé pseudoproblémy a smutné nálady jsou absolutní nic, vedle jejích stavů a problémů. Neuvěřitelné. Přitom nikdo jiný si lépe nepamatuje ty roky, kdy ona byla šťastná a usměvavá, než já... A proto citím, že jsem to taky já, kdo jí může pomoct. A kdo jí dostane zpět. Dokážu to. I když budu plakat...

Všichni jsme šťastní, i když si to neuvědomujeme. Existuje totiž svět, kde smutek a bolest má úplně jiný rozměr.

Jednu věc nikdy nepochopím. Proč ona?

Killi*