Promiň.
"Zažil jste nevinu, pomstu, žárlivost i obyčejnou zlost."
Ztrácíš se mi a strašně moc bych si přála, aby to byl jen můj subjektivní, přecitlivělý pocit. Abys přišla, vyvrátila mi ho, rozesmála mě. Umíš to nejlíp a víš to.
Vzdaluješ se mi a třeba ani necítíš, jak moc tě nechci pustit. Chybíš mi, a tím nemyslím jen ty poslední dny, které trávíš na svazích. Snowboarďačko (moje...). Myslím třeba ty okamžiky, kdy jsi doma. Pár kroků, pár metrů, svítíš v pokoji... A připadám si jako poslední na světě, jako mimozemšťan na cizí planetě, jako jediná zelená lentilka mezi červenými.
Jsi šťastná. Zamilovaná. Spokojená. A já ti to tolik přeju, určitě nejvíc ze všech lidí, co znáš, jsem si tím skoro jistá, mám tě ráda. A přesto ten kousek mého sobeckého já by chtěl mít na svědomí aspoň kousek toho tvého štěstí.
Nemám ti co vyčítat a ani to nedělám, nemám proč. Naučila jsi mě to... Možná o tom nevíš. Někdy je to těžké, víš, zvykla jsem si na tebe. Za těch 12 let... Zvykla jsem si mít tě vedle sebe, vypovídat se, smát se, být sama sebou. A právě ve chvílích, kdy mám pocit, že exploduju, kdy se ve mě hromadí tolik věcí a pocitů, které můžu říct jen tobě a být si jistá, to pochopíš, nebo se aspoň budeš snažit pochopit, ale ty zrovna (zrovna...) přijímáš signály na jiné radiové vlně a ten krabí teleport je taky nějaký rozbitý... v těch chvílích je všude tma. Ale pak vidím, jak jsi šťastná a jsem za to ráda a nenávidím všechny svoje pseudoproblémy, které by to mohly kazit.
Schovávám jako největší poklady ty vzpomínky. Na Fildu v nemocničním parku, když tam přiběhl ten pes a pak zmizel a my jsme nechápaly. Na všechny dovolené, jak se opalujem bez vršku a smějem se, jak na nás všichni koukají. Na koupák a na to, jak on hází hlavou. Na tvůj snový tobogán, na pálení čarodějnic, na každé naše stanování. Spaní pod širákem a pod přístřeškem. Na výlet na kolech. Na naše taneční večery, jak se nám rizsvítí oči, když začně hrát Míša David, Kabáti, Kája nebo další naše hity. Na dabování Hostelu, který jsme viděly snad 3x během jediného večera a umíraly jsme smíchy pořád stejně.Na Bestiána, kterého můžem vidět milionkrát a nikdy nás neomrzí. A naše návštěvy kina, jak se smíchy válíme po zemi a vybíráme zeleninu z omáčky na nachosky. A jak si schválně sedáme do předních řad, film nahlas komentujeme a pak utíkáme, aby nás ostatní lidé neukamenovali. Na dokonalou noc v Krumlově a na celou vodu, třeba když jsme chladily pití ve Vltavě a každou chvíli ho chodily kontrolovat, nebo jak nás ti chapi uvěznili v řece a my nemohly ven. Na Anenskou zábavu nebo na letošní zašovskou, lízátka, kolotoče, pendreky a nudle, co nebyly dobré. Ten pán, co jsi s ním nechtěla jít tančit, nebo jak jsme dostaly ty cédéčka. Na všechny bunkry ze sněhu, hodiny strávené na hřišti. Na našem hřišti. Na výlet do Ovy, kde se ve vlaku nikdo nechce seznamovat a pán má asi rád sladké. Na nákupy v jednotě. Na horoskopy z bravíčka, brigoška a koupálko, vždyť víš. A nebo jak chodíme na zmrzku, na cheeseburgry. Výprava na švestky- po tmě. Na cestu přes náměstí s lístečkama na čele. Na záchvaty smíchu jen tak, protože ve čtvrtek a je nám líto, že se tomu smějeme. Na hledání vlaků do Ovy v pět ráno a hraní bluetooth her když svítá. A je toho ještě mnohem, mnohem, mnohem víc.
Není to dávno, snad tři týdny zpět, kdy jsi mi řekla, že tě nikdy neztratím. Věřím ti jako ještě nikomu nikdy, a věřím ti každé slovo. Ani teď to není jiné.
Nechci tě ztratit.
Nevím, jestli víš.
Ale mám tě ráda. Jsi moje největší výhra a já můžu tvrdit, že vím, jaké to je, mít nejlepší přítelkyni. Opravdovou.
Strašně mě to mrzí, že se teď už necítím tak nepostradatelná (jestli jsem nepostradatelná tedy byla, to už nevím, ale cítila jsem se tak, snad). Něco možná dělám špatně, nebo něco je možná vůbec špatně kolem nás. Třeba za to může ta devítka v letopočtu nebo zrychlení času.
A ať se teď děje cokoliv, i když se teď třeba rozhodneš jít jinudy, třeba se změníš nebo se měníš, třeba si teď všechno představuješ jinak, třeba teď vidíš a chceš věci jinak než dřív... Ať se teď děje cokoliv, tak tebe mi nikdy nikdo nenahradí.
NKS*
-------------------------------------
Ach. Je to tak strašně sebelítostivý článek, je mi ze sebe divně. Snad... se nezlobíš.
Komentáře
Okomentovat