Gymnazistka

Minulý týden jsem byla se spolužákama ze ZŠ.

A pak... přemýšlela jsem.

Vzpomněla jsem si na ty časy a uvědomila jsem si, že teď už je vrátit nechci. Žiju v úplně jiném světě a ikdyž ještě do nedávna bych dala všechno za to, abych ty staré časy vrátila, teď už ne. Pořád si stěžujeme na učení, na profesory, na prázdný automat i na strašné obědy, na schody do druhého patra a na vrzající židle. Ale nechci se toho vzdát. Nechci se vzdát holek, společného smíchu, pití, svačin, výletů, obědového volna, návštěv zverimexu, koukání na tabla, zmrzlinování, stěžování, smyslu pro humor, drbání, zdravení Jeldy a C., koukání po klucích, psaní taháků, podpory, úsměvů, povzbuzování, zachraňování, koukání z okna, rozdávání tic taců a žvýkaček, přeposílání laboratorních prací, spolupráce během písemek, čekání ve frontách na WC, komických návštev knihovny, nadějných vystávání u změn v rozvrhu, přemlouvání profesorů o odložení písemek, obchůdku odnaproti, volení obědů, shromažďování stravenek, otrávených obličejá při zazvonění na hodinu, půjčování propisek, vymýšlení všech těch našich pubertálních nesmyslů...

Nedovedu si představit, že za rok a půl odmaturujem a tradááá. Už to nikdy nezažiju. Už si nikdy žádný z těch stereotypních dnů neužiju. Vím, že v devítce jsem to prožívala podobně, ale přece jen ne stejně. Teď je to mnohem SILNĚJŠÍ.