Dopisní papír

_{Tohle není povídka. Prostě nějaký slohový útvar. Tak trochu zvláštní klišé. Nemám velkou fantazii, tak nemůžu popírat, že by to nebylo trošilinku o mně.Ale dějově jsem si to všechno absolutně vymyslela. Tak jen aby nevznikaly zbytečné dohady jako vždycky =).}

"Přátelství, to je někdy víc než láska. Je to víra v to, že ruka svírá pevně jinou dlaň."

---

Ležím v posteli a zase nemůžu spát. Tahle protivná nespavost mne provází už déle než 2 měsíce. Dokonce to vím přesně, dnes je to 69 dnů od té první probrečené noci, a já mám stále pocit, že na to všechno nikdy nezapomenu. Ten den se zastavil čas a všechno kolem nás usnulo na mrtvém bodě. Ne, kolem nás ne, kolem mne. Je to sobecké tahat tě do naší záležitosti, já vím /promiň.../.

Statečně se tomu bráním, snažím se myslet na zítřejší písemku z chemie, na zkoušení z dějepisu, na trénink a hromadu dalších věcí, jenže ty hloupé myšLenky se zase rozhodly utíkat, vracet se a trápit. Mačkám k sobě červeného plyšového chobotnici, kterého jsi mi dala tenkrát v čínské restauraci /říkalas, že ovládá schopnost telepatie, vzpomínáš?/. Jako vždycky jsme se hlasitě smály a lidé okolo nás se pořád otáčeli a nám, nám to nevadilo. Jako vždycky. Jenže myšLenky mě tlačí jinam, nekompromisně, o 69 dní zpět.

"Zas a znovu, jak baletky na ostří nože..."

Nevím, co se tenkrát stalo, kdy přesně se něco zlomilo, ale trvalo to téměř 3 týdny. Měla jsi stále méně a méně času, svádělas to na školu, na práci doma, taky ti často nebylo dobře a neměla jsi náladu. Na icq jsi většinou byla tak protivná, že jsem ti už raději nepsala a radši jsem počkala třeba 2 dny, než odpovíš na smsku. Bála jsem se, nevěděla jsem, co se děje, jenže tys to nechtěla řešit. Přes den mne to trápilo a v noci jsem snila o tom, až spolu zas budeme každou volnou chvilku, až se budeme hodiny smát a celé noci rozebírat mezilidské vztahy /barvu očí, délku vlasů,.../.
A pak jsem ti zas jednou napsala, jestli bys nešla na billiard a horkou čokoládu, tak jako dřív. Odpověděla jsi skoro okamžitě, hrozně mne to zaskočilo, ale bohužel. Nebylo ti dobře, asi chřipka. Napsala jsem, že to nevadí. A pak, snad za 15 minut, na tebe zvonil Jakub. Zrovna jsem na balkóně věšela prádlo, chtěla jsem na něj zavolat, ale už jsem to nestihla. Ty jsi totiž vyběhla z domu, dala jsi mu pusu a mířili jste pryč. Vůbec jsi nevypadal nemocně. Schovala jsem se za prádlo, když jste procházeli pod našim balkónem a zaslechla své jméno. A pak váš smích. Tvůj smích. Nevěřila jsem tomu.

Celé odpoledne jsme probrečela.

Ale druhý den všechno bylo veselejší, já viděla barevněji a říkala si, že se to vysvětlí. Byla jsi moje nejlepší kamarádka /ten minulý čas.../.
Ještě ten večer jsem ale dostala obrovskou virtuální facku.

Napsala jsi jen smsku. Nebyla jedna, nebylo to totiž zrovna stručné sdělení. Četla jsem ji 9x, než mi to všechno došlo.

Tohle uz nema cenu,jsem ted nekde jinde nez ty.Mam jine pratele, jine zajmy a asi uz i jiny smysl pro humor. Jakub me seznamil se svoji partou, fakt si s nima rozumim a oni rozumi me. Nemam uz zadny cas, ktery bych mohla travit s tebou a vlastne ani chut. Tak sorry. Chtela jsem ti to rict uz driv,ale nejak to neslo. Bylo to fajn, ale koncime. Mej se hezky, princezno.

/tu princeznu sis odpustit nemohla.../

Vím, že v naivitě vítězím na plné čáře za všech okolností, ale tohle jsem nečekala /znáš mě/. Teď jsi uvědomuju, že jsem asi měla, jenže tenkrát jsem na to připravená nebyla. A pořád tam ve vzduchu visela ta víra,že je to omyl, blbý vtip nebo něco podobného. Volala jsem ti zpět. Třikrát. A tys to 3x típla /"znám tajemství marných rozhovorů"/. A teprve teď na scénu dorazily opět slzy. A následovala první probrečená noc. Ta startovní.

"Co bude dál, je ve hvězdách, Robinson stále čeká na pátek."

Nevím, čím to je, ale ráno se cítím vždycky silnější. A tak jsem vstala jako vždycky, vyvenčila psy a uvařila si zelený čaj. Nepřipouštěla jsem si konec, ještě stále ne. Vyšla jsem z domu a mířila do školy. A pak, když jsem zašla za roh, jsem tě uviděla. Usmála jsem se, trochu se bála, ale zrychlila jsem krok. Šla jsi pomalu, neměla jsem problém tě dohnat. Chytla jsem tě za rameno a pozdravila... /naivní princezna!/

Hlas se mi zlomil, když ses prudce otočila, a zabořila do mě neuvěřitelně lhostejný pohled. Lehce jsi zavrtěla hlavou a... zapálila sis cigaretu. Pamatuješ, jak jsme dvojhlasně odsuzovaly kouření a rozchody přes smsky? /I miss you./

"Tak aspoň doufám, až půjdem do nebe, bude moje nebe vedle tvýho."

Asi nevíš, že jsem ten den do školy už nedošla. Několik hodin jsem seděla v parku na lavičce a analyzovala zkoumavé, zhnusené nebo lítostivé pohledy kolemjdoucích. Snad poprvé v životě jsem si připadala doopravdy sama. Pořád a pořád jsem viděla ten tvůj pohled, který zadupal do země poslední zbytek mé naivity a s ním i mou osobnost, mé ideály, něco důležitého uvnitř. Připadala jsem si cizí. A začala jsem si myslet, že jsem opravdu ta špatná. /co dokáží lidské pohledy.../

Od té doby umím spoustu nových věcí. Umím tě zdravit a přitom se dívat do země, umím se vyhýbat našim písničkám, umím park obejít oklikou, umím trávit čas sama, umím si představit pátek bez tance, umím žít bez čajovny, čínské restaurace a billiardu. /umím se smát potichu. a taky vůbec./

Ale spoustu věcí ani po těch 69 dnech neumím. Neumím smazat fotky, které znamenaly moc a pro mě pořád znamenají, neumím smazat smsky /nikdy tě nechci ztratit- opravdu jsi to psala ty?/, historii icq a videa, neumím zapomenout, možná ani nechci, neumím dá pryč z koupelny tvůj kartáček na zuby, který sis u nás nechala, protože těch nočních akcí nebylo málo. Neumím tě nenávidět.

Víš, co je nového? Už 69 dní nemám tajná přání, naděje a sny. Už nejsou naše věci, ale moje a tvoje.

"Najhoršie výčitky sú tie nemé..."

A ty sny, co jsme si společně vysnily, ty vzdušné zámky, které jsme společně postavily, s jiskřičkami tak trochu dětského štěstí v očích... Ty jsou pryč. A místo snů starosti, místo zámků propasti, místo štěstí lhostejnost a smutek.

Ten smutek patří k mým šedomodrým myším očím, které se bez tebe asi neumí upřímně smát.

/smát se prvním vločkám sněhu, hoperům, metro pánům, té jeho holce, vánoční výzdobě, našim rozhovorům… to bylo naše výsadní právo/

Nevím, proč to všechno píšu. Ale třeba to na papíře nebude tak bolet, třeba to pak můžu roztrhat na milion kousků a nebo zamknout do šuplíku. Ty si to nikdy nepřečteš, mohla bys, ale já to nedovolím. Nevím totiž, co napsat na obálku do kolonky Oslovení. Nejlepší přítelkyně tam už být nemůže /přestože na pohledu z Tunisu z léta jsi to tam napsala a ani jedné z nás to ještě nepřišlo zvláštní, neobvyklé, nevhodné.../

"Zkús ju náisť, na známych adresách, nové už nezískaš..."

Zítra mám osmnácté narozeniny. Oslavu jsme plánovaly snad dva roky. Osmnáct dárků, osmnáct dortů, osmnáct druhů zmrzliny, osmnáct drinků, osmnáct hodin oslav a osmnáct hodin spánku, osmnáct přání... Ty už si nevzpomeneš na jedinou z těch věcí a já, já osmnáctiny slavit nechci.

/osmnáct otazníků/

Doufám, že jsi šťastná tak, jako jsi byla. Nebo ještě více /myslely jsme, že to nejde... co si myslíš teď?/. Pořád ještě nevím, jak jsi dokázala hodit za hlavu společných 12 let, já to neumím. Obdivovat tě ještě můžu /ale chci?/.

Princezna Kopretina

P.S.: Promiň, za ta rozmazaná slov. Bohužel umím ještě něco... Plakat.

MILUJU TĚ NEJEN PROTO, KÝM JSI, ALE TAKY PROTO, KÝM SE STÁVÁM JÁ, KDYŽ JSEM S TEBOU...

-----

Promiň, možná ti to je někde povědomé, víc nebo míň. Ale není to o nás. Ty jsi *moje* úžasná :')