Letmé shrnutí několika posledních dnů

Poslední dny byly trošku komplikované...

_{- z deviantart.com -}

---

Vlastně bych teď měla ležet v posteli a spát,ale jednak mě to už nebaví, jednak se mi spát už nechce a jednak potřebuju psát (nikdy jsem si nevšimla, jak jsou si slova psát a spát podobné... :D). Ano, jsem nemocná. Tentokrát už, doufám, definitivně. Už několik týdnů mnou cloumalo nachlazení, které jsem vždycky přechodila, ale jak jsem poznala, je lepší to vyležet hned, než to s sebou tahat takovou dobu...
Protože během týdne jsem se už opravdu cítila dobře, ve čtvrtek jsem neodmítla nabídku na příjemný výlet. Bylo to krásné, ovšem večer se mé vnitřní já definitivně vzbouřilo a začalo válku. Už když jsem se zaobírala laboratorní prací do fyziky, nebylo mi dobře, ale přičítala jsem to únavě. Na zimnici, která přišla záhy, jsem reagovala horkou vanou a uklidňovala se, že to bude ok. Teplotu jsem si neměřila schválně. Dokud jsem nevěděla, že ji mám, mohla jsem si myslet, že ji nemám. Chápete? :D

Je mi totiž strašně odporné, rvát do sebe nějaké prášky. Mám totiž panickou hrůzu z toho, že si na prášky vytvořím imunní schopnost během dvou dnů, proto si je dobrovolně nikdy neberu. Kvůli zvýšené teplotě už teprve ne (a jestli je ze mne v tomhle případě někdo na prášky, jsou to naši... nojoo, ale to si neměli pořizovat berana :D ).

Teploměru jsem se vyhýbala celý večer, podlehla jsem až dlouhému naléhání mámy, ať si tu teplotu laskavě změřím. No, tak jsem si ji změřila. Po svém vlastním psychickém tlaku jsem si totiž už opravdu byla jistá, že ji nemám :D. Hlavně proto, že jsem v pátek potřebovala jít do školy. Hlavním důvodem bylo poslední zvonění, na které se s holkama těšíme už od minulého roku, o kterém se teď pořád mluvilo... Já do školy v ten pátek musela. A navíc ve středu odjíždíme na školní výlet. A na ten prostě musím za každou cenu.

Když displey ukázal číslo 38, byla jsem opravdu v šoku. Zalapala jsem po dechu (což při takové rýmě, jakou mám, nebylo nic těžkého ani neobvyklého, ale... :D ), zaplavila mě obrovská vlna vzteku a já tím odporným teploměrem mrskla na zem. Následně jsem práskla dveřmi, s dupotem seběhla schody, vzala si prášek (to jsem se zrovna chytla naděje, že pokud si ten prášek projednou vezmu, tak do té školy možná i půjdu! :D ), práskla dveřmi a zoufale se sesunula v pokoji na postel. Ani nevím, jestli to byly slzy zoufalství nebo vzteku, asi obojí.
Když jsem si šla uvařit čaj, vrazila jsem do dveří takovou silou, že mám naražené zápěstí. Bylo mi to jedno. Takhle navztekaná jsem nebyla hodně dlouho.

Po chvilce jsem se sice uklidnila, ale to už jsem selhávala psychicky. Dorazily mě smsky od člověka, který si na me už několi měsíců ani nevzpomněl (když nepočítám situace, kdy jen potřeboval zjistit nějaké informace) a na kterém jsem si potom vylila zlost.
V myšlenkách jsem zabloudila k situaci, která byla v té době přesně týden zpátky. To jsem byla šťastná, možná i zamilovaná... A pak to, že ve středu proběhlo nešťastné shledání s panem Minulost... Usla jsem vyčerpaná, ubrečená, s horečkou...

OPRAVDU NEZVLÁDÁM SVÉ ADOLESCENTNÍ STAVY :D.

Ráno nebylo líp, spíše pořád stejně. Byla jsem potěšena smskou od mé nejmilejší, což se dalo považovat za jediný světlý bod dne. Celý den jsem lítala ve vzpomínkách, co bylo před týdnem a v představách, co se zrovna děje ve škole... Mezitím jsem do sebe nalívala mátový čaj a průběžně se věnovala spánku (a ráno jsem si vzala prášek... už druhý, chápete?! :D).

V sobotu mi naopak bylo báječně. Rozhodla jsem se, že nemá cenu řešit věci, které se staly. Že to tak prostě mělo být a už to nezměním. Odpoledne se u nás konala soukromá malá akce pod vedením táty. I když jsem měla den strávit v posteli, neodolala jsem a taky vylezla na sluníčko. Zvlášť, když přišla moje milovaná. Odnesly to moje hlasivky, takže když jsem byla kolem desáté znovu zahrabaná pod dekou u televize, nebyla jsem schopná mluvit.

Uspořádali jsme si hokejový večer :).

Náš zápas s Běloruskem byl úžasný. Jsem milovník samostatných nájezdů. Do jsou ty adrenalinové chvíle, kdy všichni napjatě sledujeme hru a ve stejné chvíli zařevem "GOOOL!". Ano, to je moje. A hlavně, že jsme dokázali přenést náladu na mou polovičku. Ona je totiž naprostý antifanda (ale jestli chceš jet na Bahamy, musíš se to naučit :D ).
(A nejlepší hláška moderátora- "Zvedá hůl nad hlavu jak na prvního máje..." :D)
A protože se nám s bratrem spát nechtělo, zůstali jsme i na zápas Rusko- Švédsko. Očekávali jsme skvělý zážitek a dočkali jsme se.
Naprosto nepopsatelný zápas. To je tak, když hrajou agresivní s agresivníma :D. Ruský hokej zásadně nepodporujem, takže jsme se na tu chvilku stali Švédskými fanoušky. Nenávidíme Ovečkina a jeho představu, že si může dělat co chce. O tom taky vypovídalo počet vyloučení :D.

"Tak co?"
-"Mazec. Ovečkin vyloučený dvakrát po sobě."
---
"Už začala ta třetí třetina?"
-"Teď."
"A co? Jak?"
-"Ovečkin je zase vyloučený."

A ten gól, který Rusové střelili Švédsku pět sekund před koncem, byl zdrcující. Naprosto jsem chápala švédského brakáře, který pak vzteky zlomil hokejku o led. čekala jsem prodloužení a hlavně jsem doufala v samostatné nájezdy :D.
Demonstrativně jsme nečekali na Ruskou hymnu. Tu sice miluju,ale v hokeji NE. Ruský hokej je odporný. Jediný, koho jsem schopná o nich obdivovat, je jejich brankář. Měl by uvažovat o změně národnosti... :D

Dneska jsem se věnovala odpočinku a školním povinnostem. A teď se chystám na nějaký hezký film. (Román pro ženy? :D )

Hmm, tak vypadá letmé shrnutí několika dnů :D :D :D.

Jen jsem se zase potřebovala vypsat.
Krásné nedělní odpoledne přeju. Běžte ven, je tam nádherně :).

Killi