Týden 18. - 22. 2. 2008

Doháním články, které jsem nestihla a které jsem slíbila. Takže to vezmeme logicky (rádoby) a postupně (časově).

---

V pondělí jsem do školy přišla po mé týdenní nemocní pauze. Zjistila jsem, kolik testů během týdne píšeme, kolik zápisů mi chybí v sešitě, kolik věcí musím dodělat. Hned jsem si napsala test z fyziky, ze kterého jsem měla nejhorší pocit, jaký jsem kdy z písemky měla.
Ten večer jsem brečela nad dějepisem, ze kterého jsem druhý den psala písemku a nad literaturou, ze které se zkoušelo. Kdybych ještě měla co brečet, rozmazávala bych si i ty podělané grafy v matice...
Prostě jsem to nezvládla. Nikdy nepoužívám slovo deprese, protože vím, že nějaké mé smutnící stavy se depresí nemohou nazývat ani v nejmenším. Ale vím, že nikdy jsem nebyla depresi blíž, než tenhle večer. Nemohla jsem usnout, věděla jsem, že ještě neumím to, co bych umět měla, ale už jsem neměla sílu. Nebývám prostě nepřipravená. Neumím se vykašlat na písemku.

V úterý... no, vyspala jsem se a ráno jsem věci neviděla černě, ale jen šedě. Napsala jsem dějepis, ustála jsem češtinu, ve volných chvílích jsem dopisovala sešity. Měla jsem strašnou chuť na čokoládu ale automat nefungoval (:D).
Večer mi bylo možná líp než v pondělí, ale opravdu jen o kousek. Tentokrát bez pláče, ale i tak to bylo mizerné. Nejhorší bylo, že jsem se snažila doma dělat, jako že je vše v pohodě. Protože já jsem přece ta silná holka, která všechno vydrží a všechno má pod kontrolou. A všechno jsem šeptala v noci do polštáře...

Ve středu mi bylo zase o kousek líp. Protože čtvrtek měl být malinko volnějším dnem, zkontaktovala jsem NKSku. To odpoledne bylo mým odrazovým můstkem. Zase mi došlo, že svět je barevný, ale musím sundat ty brýle. Děkuju, děkuju tolik, že to písmenkama vyjádřit neumím. Ale ty to víš. To odpoledne mi strašně pomohlo. Ty mě umíš rozesmát :). A hlavně jsem dostala něco, na co jsem se mohla těšit... PLán na pátek. Na akci D1...

"Modré ploty?"
-"Tak ty tu žiješ x let a neznáš modré ploty?"

"No jako jestli ty přímačky nebudu dělat, tak to bude fakt parádní. No a teď, co jsem to chtěla, jo volal mi Vojta a já mu řekla jako úplnou kravinu a za mnou kdo? Za mnou zelená tlama! Debil. A ona je jako fakt... koza."
-"Kdo?"
"Bára, ne?"
-"Bára?"
"No Baruš!"
-"Jo ta z netu!"

"Kde je to slunko, jak jsi říkala?"
-"No už zapadlo..."
"Ale i tak je tu hezky."

"A teď mě ta tráva střelila až do pusy!"
-"Ta tráva je trochu vysoká, že?"

"A potřebuju sprey."
-"Sprey?"
"Růžový."
-"Aha."
"Na karneval."
-"A kdy ho máte?"
"Ve čtvrtek."
-"Zítra?"
"Nee."
-"Takže příští týden."

Ve čtvrtek už mi bylo fajn, hlavně jsem se šíleně těšila na pátek. Neřešila jsem zkoušení, neřešila jsem testy. Víceméně jsem se už uase dostala do školního rytmu, bylo to zas jako obvykle.
Pátek taktéž, už vás ničím neohromím. Krize překonána, zase jsem se uměla usmívat.

Terka, má nejdražší spolusedící, si celý týden užívala v Holandsku. Takže strašně strašně moc děkuju Wendy, která mi celý týden dělala společnost. Takový smíšek a úžasná slečna. A děkuju taky hokám, to už je samozřejmé, s těma už se prostě počítá. Bez nich bych tam nebyla :). Děkuju.

Morální poučení nakonec? Nic není tak horké, jak se uvaří. Z dějepisu mám dvojku a dostala jsem možnost napsat si tu fyziku ještě jednou. I ostatní testy dopadly "jako obvykle". Bylo toho prostě jen moc a já už nemohla.

A už byl pátek, nastartoval celý BOŽSKÝ víkend, ale o tom v dalším článku...

Killi