Život ve světě pravidel

Hodně jsem váhala, jestli tohle uveřejnit. Nakonec se tak stalo. Těžko říct, jestli je to dobře, nebo špatně. Pro někoho to možná bude jen pár blbejch vět, které jsem stvořila pod nátlakem profesorky češtiny a pod nátlakem mého smyslu pro povinnost. Možná v tom ale někdo uvidí i něco víc.

(Stejně si čím dál tím víc myslím, že... je to jen těch pár blbejch vět.)

---

"Pojď dál." zahuhlá Petra a strčí si do pusy poslední kousek čokoládové tyčinky. "Naši odjeli na 3 dny pryč, takže to tu taky tak vypadá. Tři dny bez pravidel, prostě paráda." vysvětluje ještě s plnou pusou čokolády. Sundá si boty na podpatku a hodí je do rohu pokoje. Vcházíme do kuchyně. Dřez je plný špinavého nádobí, přestože si všímám prázdné myčky. Na stole se povalují zbytky jídla. Všude prázdné kelímky od jogurtu a krabice s kousky dávno studené pizzy. Na lince pánvičky s připáleným olejem a zbytek spálených hranolek. Televize i rádio hrají, i když v pokoji nikdo není.

"Klidně si sedni, dáš si colu?" zeptá se mě Petra ležérně. Odhrnu vrstvy oblečení a sednu si na kraj židle. "Zítra už přijedou, tak to budem muset s bráchou uklidit…" pokračuje a nohama na stole se napije z poslední čisté skleničky. "Půjdeme nahoru? zívne nakonec.

Vycházíme po schodech. Potkávám jejího bratra, který sedí, nebo spíše leží, u počítače. Oblečení je všude a i tady vidím zbytky jídla. Zvedne se ve mně vlna odporu.

"Už budu muset jít." vypadne ze mě rychle a spěchám ke dveřím. Se smíšenými pocity opouštím lehce překvapenou Petru. "Jak se jí může takovýhle život líbit?". Odemykám dveře našeho bytu a vcházím domů. Do čisté skleničky si naliji neperlivou vodu a na chvilku se posadím do uklizené kuchyně…

I když to není část života, natož života mého, jako zkušenost mi to stačilo. Stačilo mi to k tomu, abych si uvědomila, co všechno může znamenat slovo pravidla. Pravidla nás provázejí v podstatě už od malička. I když dříve to pro nás znamenalo, že ráno se jde do školky a spát se chodí po večerníčku, a dnes to znamená být v čas ve škole a plnit své povinnosti. Pravidla se se vyvíjí společně s námi, s naším věkem. Dřív jsme se vztekali kvůli tomu, že se nemůžeme koukat na Akta X v jednu hodinu ráno, dneska se vztekáme kvůli tomu, že ten a ten politik je lichokopytník.

Pravidla nám dovolují vycházet s ostatními lidmi, kteří jsou stejně jako my členy společnosti. Ať už na jakékoliv úrovni.

Dnes je velice oblíbené a často používané heslo Pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Tento lehce anarchistický názor je oblíbený především mezi mými vrstevníky, mezi studenty dobrovolně uvězněných na školách. Já si dovolím jít proti proudu a nesouhlasit.

Podle mě pravidla nejsou něco, co nás omezuje a svazuje. Pravidla existují proto, abychom mohli žít vedle sebe jako lidé, jako myslící osoby se schopností domluvit se. Pravidla se v podstatě zakládají na dohodě, domluvě. Chápu je jako určité měřítko společnosti.

Trvám na nich všude. Tam, kde nejsou, nastává zmatek a lhostejnost. Netvrdím, že všechna mají vždy a všude smysl. A právě ta nesmyslná vzbuzují tu lidskou averzi proti nim. Smysl pravidel je nejdůležitější, jinak nemají žádný význam.

Například jakési pravidla v módě. Přece nemůžeme srovnávat to, že přijdu k maturitě v plavkách s tím, že si vezmu zelený svetr, přestože je "in" teď červená barva.

Chápu, že někdy chceme být jiní. Proto ale pravidla porušovat nemusíme. Nabudu přece kreslit grafity po kostelní zdi proto, abych na sebe upozornila a ukázala, že nejsem jako ostatní. To můžu udělat i méně kontroverzními způsoby. Člověku nikdo nebrání v chůzi proti proudu, ale svůj názor musíme umět ukázat taky, abychom zároveň tzv. neomezovali ostatní.

Kdyby svět neměl pravidla, byl by ještě běžně praktikován třeba kanibalismus. Myslím, že radši přijmeme několik usměrnění, než abychom měli každé ráno přemýšlet nad tím, jestli si nás dneska někdo nedá k obědu.

Stejně tak by nás překvapilo, kdyby sportovní reportér začal urážet fotbalisty našeho týmu. Troufalejší fanoušci (nejen Baníku) by určitě neměli problém s řešením. Proč? On porušil určitá pravidla, my je porušíme taky.

Zkusme sledovat pravidla z různých pohledů. I když každý vidí pravidla jinak, platí pro všechny stejně. Společnost odsoudí seniora za to, že si nevypnul zvuk mobilu v divadle stejně jako teenagera. Kvůli pravidlům mezi sebou "bojují" dvě strany. Jednu tvoří společnost, veřejnost, která často sleduje banální věci a ráda praktikuje rčení "dělat z komára velblouda". Druhou stranu tvoří povětšinou extrémistické skupiny lidí, které chtějí být prostě jiné. Možná, že až veřejnost přijme skutečnost, že někteří lidé jsou prostě jiní, pak i druhá strana přistoupí na pravidla, se kterými nyní demonstrativně nesouhlasí.

Příkladem může být třeba homosexualita. Nechci mluvit o tom, jestli ji odsuzuji, nebo chápu, ale o tom, jak někdy až přehnaně, dokáže reagovat veřejnost. Kdyby jednu a tutéž več udělaly 2 páry- jeden tzv. normální, druhý homosexuální. O prvním páru neuslyšíme, o druhém se dočteme na první straně bulvárních novin a budou v hlavních zprávách. Chápu, že dnešní společnost velice těžce přijímá něco nového, co dosud bylo tabu. Nerada přizpůsobuje pravidla, nerada ustupuje. Ale čím méně tolerance poskytne, tím silnější bude reakce druhé strany.

Všichni jsme lidé a musíme vedle sebe žít, i když je nám to někdy proti srsti. Proto berme pravidla jako fakt, který nám to zjednodušuje. Umožňují chránit svobodu každého z nás.

Pravidla nás neomezují, pravidla se nám snaží naznačit cestu.

Killi