Procházka nad realitou

Seděla před obrazovkou, ale stejně se na ni nedívala. Koukala z okna. Sledovala tisíce kapek, jak dopadají na hladinu bazénu. Nemyslela na nic. Bylo jí strašně smutno a nebyl tu nikdo, koho by mohla obejmout. "Nikdy tu není ten, koho zrovna potřebuju." pomyslela si s nepovedeným úšklebkem.

Odhrnula si z čela vlhké vlasy a zavřela oči. Šla ven a zase začalo pršet. Přesto domů nespěchala a procházku s psiskama naopak protáhla. Nechtělo se jí domů. Nechtělo se jí nic. A pořád nechce.

Ignorovala blikající zprávy icq. Stejně všichni jen něco potřebují, nebo jsou zvědaví, proč má zase takový status. Dál koukala z okna a pozorovala lidi s deštníkama, jak se vyhýbají kalužím. Otevřela icq a přelétla pohledem všechny zprávy. "Jak jinak." povzdechla a zase všechno pozavírala. Neměla sílu na vysvětlování. Stejně utěšit nechtěla. "Virtuální utěšování... kdoví, jestli to někdo myslí upřímně." Věděla, že teď několika lidem hrozně křivdí, ale v tuhle chvíli to tak cítila.

Zachumlaná do svetru se schoulila do klubíčka na posteli a zabořila hlavu do polštáře. Potřebovala by někomu všechno říct, někomu se vypsat ze svých pocitů. Ne, vypsat ne. Chtěla povídat, mluvit, křičet. A plakat. Polštář začal polykat slané slzy. Chtěla přestat, ale nakonec se vzdala. Musela plakat. Nic jiného dělat nemohla. Nenáviděla svou slabost. Potřebovala někoho, ale byla sama.