Pondělí, 3. 9. 2007 aneb "poprvé podruhé"

A je to tady, už podruhé mám za sebou své poprvé :D. Už podruhé první školní den v růžovém. Oujé.

---

Večer jsem byla ještě v pohodě. Nachystala si věci, budíka. A vzhůru do boje.

V šest hodin to začalo. Chtěla jsem vstát pravou nohou (večer jsem si to ještě připomínala...), ale já jsem nevěděla ani jak se jmenuju, natož tak ještě poznat pravou stranu(to mi dělá problémy i v normálním stavu, tak si mě představte v šest ráno). Z rádia jako vždy veselí Mareš a Hezucký... obvykle se jejím vtipům směju, ráno je příjemné vstát tak nějak s úsměvem. Dneska jsem je chtěla zabít, zahrabat a vyhlásit další 2 měsíce prázdnin.

Když mě smysl pro povinnost donutil vstát (jen jestli to nebyly spíš ty biologické potřeby...), pohled do zrcadla mě dorazil. To je tak jít spát s mokrou hlavou. "Jak proměnit člověka v ovci...", tak bych nazvala noční proces mého těla, přesněji řečeno hlavy. Fajn. Rozčesat a trochu dostat pod kontrolu vlasy, umýt zuby, pak něco na pleť, řasenku a hotovo (na tyhle věci já moc nejsem no...).

Pak vodítka do ruky a vyvenčit psiska (ty byly opravdu nadšené, o prázdninách tenhle luxus procházek o půl sedmé neměli :D).

Když jsem přišla domů, tak jsem zjistila, že mám ještě asi 10 minut časovou rezervu, takže jsem si pustila snídani s novou (zrovna se tam v raníčku-nebo jak se tomu teďka říká- nějaký pes snažil otevřít troubu, nebo co... zvláštní :D) a uvařila si zelený čaj. Abych začla den harmonicky. Asi po 5 minutách ale přišel dolů bratr. A to je důvod, proč ten čaj dopíjím teďka :D.

Přišla jsem do vstupní haly ústavu. Všude plno bažantů, co nevěděli, kde ta jejich třída je. Měla jsem chuť jim říct: "Ahoj bažanti, já jsem druhačka a celý rok Vás budu předbíhat na obědech.".Ale nějak jsem s nimi aspoň malinko soucítila. Není to tak dávno (je to přesně rok :D), co jsem se tam mačkala já a nemohla najít třídu, pak si nervózně sedla do první lavice a kolem mě bylo 27 cizích lidí. Znala jsem jen Teruš (spolusedící) a trošku Kaczku, páč jsme spolu byly u přímaček :D.

Pak jsem zjišťovala na plánku, kdeže máme třídu my. A říkala jsem si "sakra proč tu 1.C přemístili až do prvního patra?"... Naštěstí mi lacl duchapřítomně sdělil, že už jsme členy 2.C. No, dobrej začátek :D.

O schodech se du dozvíte zase moc a moc v následujících 10 měsících, takže je pomineme (jsou pořád stejně hnusné, vysoké, otravné a únavné), ve třídě sedíme zasejc stejně. S Kaczulkou jsme dneksa samy okupovaly první lavici, ale smály jsme se asi nonstop (to je tak, když se 2 puberťačky nevidí 2 měsíce :D a když se o pak k nám přidala ještě Pája... wau :D -> mezitím jsme komunikovaly pouze přes uličku... Kaczka:"Pájo, napiš to správně! Dohromady! :D).

Pak přišla třídní a pak už nás vyrušil Honza (jakožto ředitel) svým projevem z rozhlasu.

" Po dvouměsících se Vám znovu otevřely dvěře staroslavného gymnázia..."

No a víc jsme neslyšeli, protože pak se rozhlas pokazil :D.

Plní elánu jsme byli doraženi a zadupáni do země šíleným rozvrhem. Hold se Honza o prázdninách fakt činil. Já nevím, někdy mám pocit, že on doslova chce, aby ho už někdo vystěhoval (na Mars nejlépe). A když jsme se pak dozvěděli změny profesorů, byl konec (teda hlavně ta francouzština... "Vážená blonďatá stará paní, já proti Vám nic nemám, jen Vás nechci!!!" :D) a my bezmocně přijali jsme září mezi sebe :D.

" Nultá hodina... ta se nás týka jenom v pondělí."

- JENOM? Jako by to nestačilo... Zase ty ranní tělocviky. Honzo, upřímně: DÍKY. (ironicky).

"Tak fyziku, tu máte 4 hodiny týdně plus 2 hodiny cvika každý týden.

-" Hmm... třeba ji pochopím." (super Wendy! :D)

Naivně jsme ze třídy odcházeli v domnění, že už jen dojdeme domů a budem hluboko v depresi očekávat zítřek. Omyl. Následoval problém SKŘÍŇKY.

Prvotní nadšení, že jsou kovové (nikoli dřevěnné), zelené (nikoli hnusně hnědé) a zachovalé (nikoly s vymlácenýma poličkama) pominolo tak nějak... rychle. Naházíme do ní věci, zamkneme, zatáhneme za zámek, jestli je skříňka zamčená dobře a... skříňka se otevře. Odemkneme zámek, znovu zamkneme, zatáhneme a... skříňka se otevře. Když jsme to zopakovaly s holkama asi 876254x, vzdaly jsme to a se záchvatem smíchu šly za třídní, že neumíme zamknout skříňky (ostatní to nějak netrápilo... heh). Třídní šla teda s náma, cestou jsme jako posilu vzali školníka. Ten nejdřív něco šteloval se šroubovákem, a když zjistil, že to nepomůže, jen pokrčil rameny, řekl, ať sepíšeme seznam skříněk, které jsou "neuzamikatelné" a odešel. Smích. A my zůstaly bezmocně stát u pošahaných skříněk se zámkem v ruce. Vyzkoušely jsme všech 15 skříněk (zamknout, zatáhnout, odemknout a další).

"Kaczka, napiš, že nejde."

- "Nejde odemnknout nebo nejde zamknout."

"Nejde... no, ja už nevím sakra. Tak znova."

Věci jsme si hodily do jedné "naprosto spolehlivé" (říkala Pája :D) skříňky a šly pryč. Ještě se zastavit do jídelny. No. Tak obědy ASI máme zaplacené.

Cestou ze školy Kaczka zjistila, že sešit do chemie, který celé prázdniny nemohla najít (teda pochybuju, že by ho o prázdninách hledala, takže to upravme na "o kterém celé prázdniny nevěděla, kde ho má"), měla u sebe Pája. Musíte uznat, že je to dobrý důvod k tomu, abychom se tomu (upozorňuji DOST hlasitě) smály cestou přes město.

Teď jsem doma. Měla bych asi v depresi sedět na zemi se žiletkou v ruce, ale dneska jsem tak nějak v dobré náladě. Holky, miluju vás :D.

Tak ta deprese až zítra.

Čest studentům.

Killi