Pondělí, 17. 9. 2007 aneb "zahrabeme pondělí..."

Kdykoliv jindy bych to budíku odpustila.... v pondělí nikdy.

---

Klidně si zazvoní v šest. V šest! A to mám vstát (z postele), najít oblečení (bordelářka), vyděsit se (u zrcadla), vyvenčit psiska a do sedmi být ve škole. Tohle by ten budík měl brát v potaz a až pak si rozmyslet, kdy začne zvonit... A vůbec, proč radši není rovnou potichoučku? (nebo by ho mohl někdo nastavit tak, aby všechno stihl akorát... nebo bych ho měla nastavit já... koneckonců, je to můj budík... NO A?).

Nicméně ve škole jsem včas. Po dvou týdnech, co už zase školu navštěvujem, jsem si všimla nového nápisu nad dveřma gymlu. Peťa mě stihla upozornit( během nechápavého smíchu), že se o tom pořád mluví. Asi ne přede mnou. A taky mě seznámila s teorií, že Honza neměl kam vrazit dotace, tak proto novej nápis. Já se k této teorii přidávám, a to nejen proto, že jinou neznám :D (ale proto, že je reálná... známe Honzu).

Tělocvik. Když jsme zjistili, že pujdem ven, byly to krásné reakce. A měla jsem jít radši domů. Ušetřila bych si hoňku ("A jak poznám, že mě někdo přeskočil?"), abecedu ( "A teď budeme dělat kolesa... No ono to vypadá sice blbě, ale je to důležité!"), nácvik nízkého startu ("Kolik jste loni běhali nejvíc? Cože? Šedesátku? Holky, vy si ze mě děláte srandu... "), a nácvik skoku dalekého (to jsme asi 20 minut krokovali dráhu, 2x jsme skoušeli, jestli nám vyjde krok a pak jsme museli jít... stejně mi ten krok nevyšel :D).

V matice nic moc, pořád počítáme (asi pořád čekám, kdy budem v matice brát vyjmenovaná slova...) a nechápeme. TEda někdy počítáme a chápeme. Ale to jsou ty světlé vyjímky trvající několik minut. Nebo spíš sekund, ať zase nepřeháním :D.

Z chemie mám jedničku, juhuhů :D. První známka v indexu. Jsem z ní veselá. Chemča je faaajn (říkám, dokud z ní nematuruju... jakože budu... jakožto budoucí MUDr. v bílym plášti :D).

Děkuju všem nadpřirozeným silám za to, že před francouzštinou byla porada... A že se profesourka 25 minut zdržela. A s Alčou (mojí Alčou! Mojí, mojí, mojí Alenkou) jsme dělaly chytré hlavy :D. No co, náhodou, jako z nás měla radost, když nám 5 minut vysvětlovala tu výslovnost, viď?

V češtině přišla Kaczulka (marod, zlato moje, celé zelené a mrcha, páč budu muset sedět sama v ajině) napsat si s náma ten test. A mám to asi fajn. Jen to jedno debilní dílo, jsme tam zapoměla. Stejně si nikdo za pár let na Anděla míru (Angelus pacis) nikdo nevzpomene, a když už jo, tak kvůli tomu, že ho zapoměli spálit.

O volné hodině jsme s Májou kupovali bundu. A byli na jídlo v pekárně (sakra, zas odhlášený oběd :D). A pak fyzika. Nemůžu o ní nic napsat, protože mi zní lítají před očima hvězdičky. Nemám ji ráda, no. A co. Slečna neiní dokonalá :D.

A dvě hodiny laborek. Chemických. A měly jsme to první.

A to je celkem 10 hodin ve škole. A stačilo by. Zítra si jdu stoupnout do řady na pracák. Řeknu, že mám rok na gymplu. Třeba budu vedoucí popelářů :D.

A ještě něco. Jsem zamilovaná. Beznadějně. Do jeho hyper super mega luxusních vlasů. Ach jo.

Posílám Kaczce velikánskou pusu, ať se uzdraví, páč já bez ní v té škole nebudu. NEBUDU. Ještě, že Pajulka je zdravá (fyzicky... páč psychicky tam zdraví nejsme nikdo... :D). Jinak bych to tam zabalila z fleku.

(Přešli kolem nás všichni kluci z druháku)...

" Teda na gymplu fakt není jediný hezký druhák."

-" Není. Protože kluci nejsou hezcí a zároveň chytří..."

"Hmm... smích."

-" To jenom holky."

Pif pac puf..

Killi