Počasí pod kočku

Pomalu mi to začíná vadit. Pomalu.

---

Probudím se a je mi hrozná zima, i když topení jede už naplno. Když ráno venčim psiska, nejsem schopná jim zmrzlýma rukama připnout vodítka. Protože má pohybová soustava je vzhledem k nedostatku tepla omezená, trvá mi všechno děsně dlouho a tak nestíhám vypít můj zelený čaj (když už ne pro harmonický den, aspoň by mě mohl zahřát). Dojdu do školy, kde už vypukl syndrom otvírání oken. Sluníčko se neobtěžuje ani vylézt, a pro jistotu začně radši pršet. Nemám deštník. Doma si natáhnu svetr, teplý zimní ponožky, na hlavu ručník a uvařim si jablkoskořicovej čaj, co mě momentálně umí nejlíp zahřát. Někam se zašiju a půlhodinu věnuju koukání do blba a usrkávání čaje. Zjišťuju, že je mi pořád zima a situace se začíná hrotit. Natáhnu na sebe další 3 vrstvy oblečení a jdu vyvenčit psy. V příštim životě chci být pes, protože jim tohle počasí nevadí, klidně proběhnou 10x kaluží a ještě s nadšením sledujou jak ta voda stříká okolo. Doma musim napřed vysušit psy a pak pokračuju v marných pokusech zahřát se.

Proč prší, kde je sluníčko a kam zmizelo globání oteplování?

A proč se září jmenuje září, když v nejbližším okolí tu září maximálně moje lampička v pokojíku?

Život je na mě (nás) někdy hnusnej :D.

Úroveň tohoto článku je kolem nuly, protože držíme s teploměrem pohromadě.

Zzzima.

Mám pocit, že už musí přestat pršet. Pocit. Ocit. Cit. It. T.

Killizzz