Procházka s náladou

Šla pomalým krokem, věděla, že není kam spěchat. Koukala do země a hrála si se srdíčkovým zipem od mikiny. Poslouchala šumění řeky a z tenisových kurtů k ní doléhaly tupé odrazy míčků. Občas potkala cyklistu, běžce nebo starší paní venčící psa. Obvykle by se na ně usmála, ale dneska ne. Byla smutná, ale sama nevěděla proč. Nálady se jí střídaly častěji, než by sama chtěla. "Prý z toho vyrostu." ušklíbla se.

Blížila se ke konci cesty, kde musela zahnout za roh. Zvolnila krok ještě víc. Sváděla boj s pocity. Mohl tam být. Nevěděla, jestli ho potkat chce, nebo se toho bojí. Strašně si přála ho alespoň zahlédnout, ale nechtěla ho vidět. "Zase tyhle divné pocity."pomyslela si s kapkou ironie.

Rozhodla se, že půjde dál. Zahla za roh. A nikde nikdo. Cítila, že je zklamaná. Překvapilo jí to. Prošla kolem stavby nového koupaliště a trošku se usmála při pohledu na červený tobogán. Sluníčko ji šimralo v tváři a zlaté vlnky jejích vlasů jí padaly do obličeje. I když se cítila příjemně, nepodařilo se jí znovu usmát. Volně stoupala do kopce a zahlídla skupinku mladých kluků. Přesně převídala jejich reakci. Když procházela kolem nich, zaslechla jejich poznámky. "Jak jinak." otočila se a věnovala jim krátký pohled.

Prošla známými místy. Se psy tudy chodila téměř denně, dneska ale byla úplně sama. Zase jí bylo podivně smutno. Zafoukal slabý vítr a ona si instinktivně přitáhla mikinu k tělu. Pomalu se blížila domů. Nepozdravila souseda, co seděl na zahradě, ale bylo jí to jedno. Svalila se na postel a po tváři se jí koulela slza. Naučeným pohybem sáhla po dálkovém ovladači a pustila hudbu. Už při prvních taktech se usmála. No Name. Znala slova nazpaměť a tiše otvírala pusu... "Chtěl bysom najsť takého človeka, co tak jak ja sa oblieka...".

_{Pak si sedla k počítači a začala psát.}