Jak udělat z veverky veverku s provázky

Pondělí, 6. 8. 2007. Budík 6:00. Odjíždim do nemocnice. S tátou. Nejhorší je, že dobrovolně. Sakra.

Trochu depresivní, trochu pozitivní, zvláštní a divný.

---

Sbalené všechno (i Lojza- pozn. red.). Asi mám moc věcí, protože všichni lidi na příjmu mají jen jednu tašku (budu to považovat za muj malý zlozvyk). Všude je děsně moc lidí a já se v FNsP Ostrava- Poruba stratila po pár metrech a pak jen slepě následovala tátu.

Na příjmu ústní, čelistní a obličejové chirurgie: "A jsi zdravá jo? Tak mi nadiktuj rodné číslo a běžte na centrální příjem."

Na centrálním příjmu: "Tak mi to tady podepíše zákonný zástupce, nadiktujte mi rodné číslo a běžte na příjem na oddělení, deváté patro."

Na oddělení: "Tak já si vás zvážím, změřím teplotu a tlak a odvedu vás na pokoj. A tady mi napište rodné číslo."

Nechápu, proč se to rodné číslo nenapíše někam, kde si to všichni ostatní přečtou. Proč to musim každýmu tupě diktovat z kartičky pojišťovny. Kocourkov.

Pak mě prohlížel takový mladý doktor. A začal TAŤKOVI rozmlouvat, aby mi transplantovali ty osmičky. Taťkovi. Sice to jsou moje zuby, ale se mnou se nikdo nebavil. Nejsem plnoletá. Aha. Nikdo se mě nezeptá, co na to říkám. Ne. Na co vůbec mám občanku? Když ukradu řasenku v hypermarketu, mám za sebe zodpovědnost (já nic neukradla, ale jako příklad, chápete jo? :D) a když jdu pod skalpel, nemůžu říct ani steh. A to je spravedlnost, víte.

Táta řekl, že si to ještě rozmyslíme a pak to probral se mnou. A s mamčou a mým zubařem. A nakonec jsme se na ty osmičky vykašlali. Ještěže tak.

Festivalový náramek jsem vyměnila za náramek nemocniční.

Na pokoji- 2 důchodkyně. Jedna nonstop telefonovala(řvala), sledovala Velmi křehké vztahy a stěžovala si (Protože když byla v Hradci Králové, v Brně, V Třinci a ve Vítkovicích, všude to bylo lepší než tam). Ta druhá do 3 hodin do rána chodila po pokoji a nechávala rozsvíceno, protože nemohla spát a když jsem usla, drkala do mě a ptala se, jestli spím. Pokoje staré (jak svět) a televize jako automat (20Kč-2 hodiny koukání). Psycho, trošku.

Jídlo se nedalo jíst. Horší, než mé očekávání. V pondělí odpoledne jsem šla dolů to obchodu, nakoupila horu jídla a všechno snědla. Naposledy jsem se najedla.

Měli mě vzít na sál v úterý ráno. Vzali mě o půl druhé. Od pondělka od večera jsem nemohla jíst a pít. Na zabití, nejméně. Dopoledne dojela mamča. Aby mě uklidnila. Zlato.

Já se vlastně nebála. Teda bála, ale né panicky. Jen jsem to už chtěla mít z krku.

Přišla sestra a píchla mi premedikační injekci. Do svalu. Tohle teda bolelo nejvíc z celé operace. Bodla to do mě, jak kdybych byla nějaká... kráva nebo co (jako to zvíře). Pak mě i s postelí odvezli dolů do sklepa, kde byly operační sály. Vzrůšo. Tohle se mi líbilo. Přišla mladá sympatická doktorka (anesteziolog) a zavedla mi kanylu (hadičku do ruky). Tohle bylo taky zajímavý. Pak přišel děsně hezký a mladý doktor a dal mi kyslíkovou masku a pak už si nic nepamatuju (rajský plyn).

Dál vím, že mě někdo budil a já viděla rozmazaně. Chtělo se mi spát a oni do mě hučeli. Odvezli mě zpátky na pokoj a tam jsem spala dál. Když jsem se probudila, měla jsem napuchlé patro, provázky v puse a krev mi tekla z pusy i z nosu. Sestra řekla, že je to normální. Krev mi tekla celou noc (příjemné). Ráno ať si prý umyju zuby. Když jsem si je myla, odlouplo se mi kus sliznice ("kus patra v puse"). Sestra řekla, že je to normální.

Přišla vizita: "Otevři ústa. To je ten špičák, že? Hmm. Nashledanou." -nic víc neříkali. Informační vakuum. Na kontrole mi to doktorka napatlala nečím filajovým, co ztvrdlo a bylo nechutné a řekla, že můžu jít zítra domů. Fajn. Mě z pusy i z nosu skoro nepřetržitě valí krev, odloupávají se mi kusy sliznice a MŮŽU JÍT DOMŮ? Neprotestovala jsem, protože jsem tam s důchodkyněma (jedné mezitím umřel pes a pořád to chtěla řešit) zůstat nechtěla. Ale normální mi to už nepřišlo.

Odpoledne přijela babi s Mishulkou. Přivezli spoustu jogurtů a přesnidávek. Bez nich bych umřela hlady a nedostatkem informací. Nesnědla jsem ani jediné sousto těch jejich hrudkovitých páchnoucích kaší. Děkuju.

Ve čtvrtek ráno jsem se sbalila, vrátila jsem teploměr a šla pryč. Přijel táta a jeli jsme domů. Nádhera. Čekala jsem, že tam ztvrdnu dýl, ale ty osmičky mi netahali, takže to byla "rychlovka". I tak mi to stačilo na celý život (i posmrtný). Už nikdy, nikdy víc. Ještěže stehy se rozpustí samy (vypadávají :D).

Mám doporučenou tekutou stravu a klid na lůžku. Jím už normálně a venčím hafany, dávám si koalu s NKS a nakupuju ve městě. Doma je fakt nejlíp, Ostravo.

Killinka

_{P.S.: Po výšce (medicína) jedu do USA. České zdravotnictví dojem neudělalo :D.}